Příprava na jáhenské svěcení trvá přibližně sedm let. Člověk, který se chce stát knězem, studuje teologickou fakultu a chodí do semináře – taková kolej s duchovním programem. Tři z těchto sedmi let byl Pelhřimovan Vojtěch Blažek v Římě a nyní přichází sloužit sem do Českých Budějovic.

Jaký je rozdíl mezi jáhnem a knězem?
To jáhenské svěcení je z vnějšího pohledu něco menšího, protože jáhen může „ jen“ oddávat, křtít, pohřbívat, kázat, učit náboženství. Ještě nemůže zpovídat, pomazávat nemocné a sloužit mši svatou. To náleží jen knězi. Nicméně už slibuje vše. Je tam závazek celibátu, slib modlitby, poslušnost a úcta biskupovi.

K čemu je tedy ten rok mezitím?
Jáhen stínuje faráře, dívá se na to, co dělá, jak to dělá. Přemýšlí, pozoruje, učí se. Zároveň člověk dělá ve službě své první krůčky samostatně. Jako jáhen má ještě trošku času pro sebe, i když povinován už je, ale ne tolik jako kněz. Je to tedy rok pozvolného vstupování do služby.

Studoval jste tři roky v Římě. Máte nějakou oblíbenou větu v Italštině?
S oblibou jsem se představoval. „Sono ceco.“ Ceco je Čech, cieo slepec. Když to ale Čech vysloví špatně, dotyčný si to může přeložit jako „Jsem slepý“. Tak došlo k leckterým vtipným neporozuměním. Jednou jsme měli prohlídku přístavní pevnosti a kamarád ji šel na vrátnici zařídit. Chtěl říct, že jsme Češi. Ptali se nás, co po nich chceme. „Chceme si prohlídnout tu pevnost.“ Načež se paní na vrátnici velmi zarazila a podivovala se, jak si chce skupina slepých prohlédnout pevnost.

Kdy jste cítil boží volání ke kněžství?
Myslím, že s tím souviselo to, čemu se říká obrácení nebo „druhé obrácení“. Je to chvíle, když člověk přijme víru za vlastní. Už to není víra, kterou ho naučili rodiče, nebo něco k čemu ho vedou lidé kolem něj. Bylo mi tehdy asi patnáct.
V srdci se objevila jakási touha, která nejde úplně popsat. Cítil jsem, že bych mohl dělat víc.

Když mladý muž cítí povolání ke kněžství, co musí udělat, aby se knězem opravdu stal?
Jít za farářem, kterého zná, a nejdřív si s ním o tom popovídat. Když kněz vidí, že to ten člověk myslí vážně, měl by ho vzít k biskupovi, který si s ním opět promluví. Člověk, který si je i po tomto rozhovoru jistý svou cestou, absolvuje psychotesty a celé kolečko zakončí poslední pohovor s hlavními představenými diecéze, kam on sám patří. Já jsem tuto poslední „zkoušku“ měl právě tady v Českých Budějovicích a bylo mi povoleno jít do semináře.

Co je to seminář? Škola pro uchazeče o kněžství?
Budoucí kněz musí vystudovat teologickou fakultu, která vlastně představuje intelektuální přípravu. Tu duchovní bychom se právě měli naučit v semináři. Je to vlastně budova, kde kluci společně žijí proto, aby dostali určitou „formaci“, něco jako kolej s programem. Učí se prohlubovat svůj duchovní život, vztah s Bohem. V semináři jste do jisté míry chránění před světem, jste v klauzuře (uzavření). Když vás nezaplňuje svět, můžete snáze hledat sám sebe a rozlišovat co je dobré a co není.

Jaké máte koníčky?
Například rybaření. Mám také velmi rád hory a přírodu. V semináři odstartovala i má radost z knih. Každý rok studia mi přilétla „banánovka“ (krabice) knížek. Teď mám asi sedm beden a budu si je sem všechny stěhovat. Další koníček je Cimrman a fotbálek. Když jsem byl v Praze v semináři, požádal jsem rektora, aby nám jeden takový koupil do jídelny a on to udělal. Tam jsme ho s klukama hráli skoro každý den po obědě.

Jak si představujete váš rok jáhenství v Českých Budějovicích?
Rozhodně se těším na ta setkání. Ať už staronová nebo nová. Moc rád bych ty lidi tady poznal. Chtěl bych, aby tvořili společenství, a díky vám jim vzkázat, ať se mě nebojí (smích). Zároveň bych je pozval do větší angažovanosti do života ve farnosti, a aby se nebáli žít svojí víru autenticky.