VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Josef Zimovčák projede na velocipedu České Budějovice

Brno, České Budějovice - Tři tisíce kilometrů dlouhá trasa zavede ve středu jihomoravského cyklistu na jih Čech. Republiku brázdí křížem krážem od 28. června.

9.7.2008
SDÍLEJ:

Josef ZimovčákFoto: DENÍK

Slavný jihomoravský jezdec na takzvaném kostitřase Josef Zimovčák je právě na trase dalšího velkého podniku. Tři tisíce kilometrů dlouhá trasa tentokrát vede po České republice a několikrát se dostane i do sousedních zemí. Právě dnes ho zavede dvanáctá etapa z Plzně přes Písek a České Budfějovice do Tábora.

Projet se po boku osminásobného mistra světa v jízdě na vysokém kole může každý. Příležitostí přitom už moc nebude. Cyklistický veterán už se těší, až s kariérou skončí a bude si na kole jen užívat. Potěcha z jízdy je ostatně i hlavní myšlenkou nynější akce.

Jezdil jste po Evropě a teď se chystáte objet Českou republiku. Proč?
Mám za sebou Tour de France, Giro d Italia a Vueltu. Jsou to velmi náročné závody, finančně i na přípravu. Ale i díky nim vznikl veliký tábor fanoušků. Říkal jsem si, co dál? Na cestu kolem světa se už necítím. Napadlo nás, proč nakonec nevyrazit po České republice? Rozhodli jsem se nakonec, že jízdu rozdělíme do jednadvaceti etap. Celkem nás čeká tři tisíce kilometrů. Díky pádu hranic chceme zajet i do okolních zemí. Do Polska, Německa, Rakouska a do Bratislavy. Jenom tam ale vjedeme a hned se vrátíme. Vždy to má ale symbolický význam.

Jaký?
Třeba v Polsku zamíříme do Osvětimi a uctíme tam památku lidí, kteří zahynuli v tamním koncentračním táboře. Podíváme se také do Drážďan do vybombardované čtvrti, kde zemřely desítky tisíc lidí. Celkem jsme spočítali, že projedeme 527 městy a vesnicemi. Hlavní myšlenkou však je jízda pro radost. Chceme, aby si lidi uvědomili, jak je u nás krásně. Jezdíme po celém světě, po Austrálii, po Americe a nakonec hledáme něco, co je zde. O spoustě krásných zákoutí, řekách a vesnicích naší země nevíme. A přitom je máme za barákem.

Co vás na cestě čeká?
Pěkné je, že na startu v Bzenci nás doprovázely Strážnické slavnosti a při návratu ve Velké nad Veličkou zase navštívíme Horňácké slavnosti. Pojedem dvacet tři dny s dvěma dny volna. Každý den v průměru ujedeme sto padesát kilometrů. Třeba z Karlštejna do Prahy ale jen padesát.

Jak vypadá tvrdé jádro výpravy?
Je to osm až deset lidí. Kromě mne například kuchař, masér, mechanik, řidič a tak dále. Připojí se různí hosté, ze známých osobností třeba chirurg Pavel Pafko. A z Brna slavný cyklista Jiří Daler, který vybojoval zlatou medaili na Olympiádě v Tokiu či bratři Pospíšilové.

Kdo se může připojit?
Úplně každý. Je to zdarma. Každý, kdo se na začátku etapy zapíše, dostane tričko a čepici a pak je to na něm. Jestli pojede jen deset kilometrů nebo několik etap. Máme internetové stránky www.highbic.cz. A každý, kdo se připojí, bude automaticky pojištěný, kdyby došlo k nějakému neštěstí.

To je určitě dobře, protože čeští řidiči jsou jedni z nejvíce nebezpečných v Evropě. Cítíte to i vy?
Určitě. Je to rozdíl. Když jedete měsíc na kole ve Francii, v Itálii nebo ve Španělsku, ale i v Austrálii a v Americe, je tam víc ohleduplnosti, tolerance a úsměvu. Sundají tam nohu z plynu, nechají vás bezpečně projet. U nás to bohužel neplatí. Těch palců dole je daleko víc než nahoře. A řidiči to přehánějí s rychlostí. Viděl jsem lidi umírat.

Jak si vysvětlujete tuto neohleduplnost?
Je potřeba k tomu dospět. Jako chlapec jsem taky jezdil s tisícovkou rychle, ale změnil jsem se. Nejdůležitější je mít radost ze života a užít si každý den. V jednom momentu všechno skončí, ale do té doby je třeba se těšit i z problémů. K tomu patří i umění prohrávat.

Problémům ostatně čelíte kvůli svým jízdám i vy. Váš kolega Antonín Mittelbach si stěžoval, že jste na něj zapomněl, když jste na vysokém kole projel Tour de France. On tuto trasu zdolal devět let před vámi. Nelíbila se mu vaše slova, že jste byl první, kdo to dokázal.
Napsal, že jsem mu tu myšlenku vzal. Ale ta věc je sto pět let stará. Skutečně tu trasu jel na vysokém kole, ale čtyřicet dva dnů. A to je zásadní. Trasu si rozdělil a vyrazil dvacet jedna dnů před startem pelotonu. Řekl jsem, že jsem první člověk na světě, který Tour de France pojede na vysokém kole v režimu profesionálních cyklistů. Nevím, co to Tondu napadlo, že z toho udělal takový případ. Nikdy jsem nechtěl takto soutěžit. Je to nesrovnatelné.

Proč?
Nelze srovnávat výkony trénovaných a netrénovaných lidí. Například teď jsem četl, jak nějací lidé dojeli na kolech až do Paříže. Ujeli za patnáct dnů patnáct set kilometrů. U netrénovaných lidí je to samozřejmě výkon, ale pro zkušeného cyklistu je sto kilometrů denně něco, co nestojí za řeč.

Cyklistika je velké téma, alespoň pro politiky. Pořád se otvírají nové cyklostezky. Využíváte je?
Je to složitá věc. U nás jsou často cyklostezky, na kterých narazíte na maminku s kočárkem, chlapečka s koloběžkou ještě se psem na provázku, in–line bruslaře a chodce. A do toho cyklisti. Normálně se tam jet nedá. Takže cyklostezky jsou to jen podle názvu. Třeba v Holandsku jsou pruhy zvlášť pro koně, pro cyklisty, pro pěší.

Kde byste to milovníkům cykloturistiky doporučil?
Třeba na Znojemsku. Jsou to nezpevněné cesty mezi vinohrady, tam už se bruslaři nedostali.
Co si myslíte o myšlence vinařských cyklostezek? Člověk předpokládá, že si cyklisté na výletě okoštují víno a přitom to zákon zakazuje. Není to zvláštní?
Nic proti nemám, víno je zdravé. Nesmí se to přehánět, aby lidé z kol nepadali. Osobně nepiju, ale nezakazoval bych to. Ostatně i původní myšlenka byla podobná. Pánové na kolech se sebrali a jeli na výlet. Samozřejmě se osvěžovali v hospodách po cestě. Je to zbytečně přísné.

Jezdíte i na normálním kole?
Ano. Dokonce se těším, že až skončím s kariérou na vysokém kole a sednu na obyčejné. Mám špičkové, je to obrovský rozdíl.

Jste jeden z lidí, který tak může srovnat pokrok v cyklistice za sto let. Jak byste ho popsal?
Je to obrovský skok. Moderní kola váží kolem sedmi kilogramů, stojí dvě sta tisíc a každým rokem se mění materiály. Porcelánové ráfky, brzdění. Až tak to ale nesleduji. Obecně platí, že je jedno, jaké máte kolo, na každém se musí šlapat. Závodníci musí vyhrát, já to dělám pro radost.

Jak veliký kopec dokážete na vysokém kole zvládnout a jak rychle se na něm dá jet?
Standardně do patnácti procent, pak kolo začne prokluzovat a musím pěšky. Z kopce jsem jel už padesátkou, na rovince to jde krátkodobě i pětačtyřicítkou. Je to věc techniky.

O kolik je to těžší?
Kolo váží dvacet dva kilo a je bez převodu. Tak si to představte.

Když spadnete, je to více než ze dvou metrů. Jaká jsou při tom zranění?
Spadl jsem snad sedmkrát. Dvakrát jsem měl zlomenou klíční kost, třikrát loket, čelist, sedm vyražených zubů, naštíplé rameno. Vždycky když člověk spadne, tak to bolí. Jsem rád, že už dokážu podvědomě zpomalit a prohrát, než vyhrát, ale s pádem. Před deseti lety na mistrovství světa v Rakousku jsem spurtovat do cíle s holandským borcem. Hodil jsem kolo do cílové pásky a spadl jsem. Skončil jsem v bezvědomí, se zlomeným nosem a rozedraným obličejem. Když jsem se vracel přes hranice, celníci mě zastavili. Říkali, že mě viděli spadnout v televizi a chtěli vidět, jak vypadám. Když jsem se vrátil domů, kdosi se měl ptal, jestli mi to stálo za to. Řekl jsem, že nestálo. Život má úplně jinou hodnotu než odjet Tour de France nebo vyhrát nějaké mistrovství světa.

Kdo je Josef Zimovčák:

- narodil se v roce 1956
- žije ve Veselí nad Moravou
- vyučil se kuchařem a soustružníkem
- vystudoval hotelovou školu v Piešťanech
- je osminásobným mistrem světa v jízdě na vysokém kole na jednu míli i sto mil
- držitel světového rekordu, za dvacet čtyři hodin ujel 522 kilometrů, projel mimo jiné trasu Giro d Italia, Tour de France a Vuelty ve Španělsku
- má dvě děti

Autor: Zbyněk Vičar

9.7.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Ochutnejte dobroty a pomozte

Ilustrační foto.

Traktory zavalily dva muže

Plochodrážní pilot Zdeněk Simota si vyjezdil v barvách Slaného extraligový bronz

Praha - Bronzovou medaili za třetí místo v extralize si pověsil na krk nejlepší jihočeský plochodrážní jezdec Zdeněk Simota, který v nejvyšší soutěži družstev hájí barvy Slaného.

Hazardujeme se jménem klubu, zlobí se asistent trenéra ČEZ Motoru Martin Štrba

České Budějovice /ROZHOVOR/– Z pohledu celé sezony se možná zase až tolik nestalo. Hokejisté ČEZ Motoru prohráli v první WSM lize podruhé za sebou na ledě soupeře. Tentokrát 0:3 v Benátkách nad Jizerou. Bezkrevný výkon týmu ale rozhodně nenechává trenéry chladnými. „Hazardujeme s dobrým jménem klubu,“ zlobí se asistent Martin Štrba.

Potyčka v baru skončila smrtí

Soběslav – Celkem nenápadný malý Grill bar na kraji soběslavského náměstí Republiky má za sebou od soboty tragickou zkušenost.

Děťátko ze strakonického baby boxu bylo velmi dobře ošetřené

Strakonice - Lékařem, který ve čtvrtek 21. září před druhou hodinou ranní prohlížel čerstvě narozenou holčičku odloženou v baby boxu strakonické nemocnice, byl MUDr. Petr Lyer z dětského oddělení.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení