Za války nám otec nechal udělat boty ze své aktovky

/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Otec se narodil v roce 1888 v Českých Budějovicích, dnes se po něm ve městě jmenuje i jedna ulice. Měl ještě osm bratrů a tři sestry, takže celkem bylo v rodině dvanáct sourozenců. Měl německé předky, celý rodokmen sahá až do 14. století. Máti  se jmenovala Ludmila Bečvářová a pocházela z Písku. Byla to na tehdejší dobu velmi vzdělaná žena. Rok po maturitě pak  zůstala  pracovat v Paříži.

Tatínek tady učil na gymnáziu. Budějovice byly prosperujícím městem, takže jakmile jste měl nějaké vzdělání a zájem, měl jste vždycky možnost se uchytit. Býval tady živý spolkový element, existovala zde Beseda a spousta lidí, kteří měli zájem o kulturu. Známé a oblíbené u lidí byly například budějovické pondělky, kdy jste mohli do Besedy na koncert.

Narodila jsem se v březnu 1925, tenkrát jsme bydleli 
v Jeronýmově ulici v Českých Budějovicích. Mám ještě sestru Jarmilu, ta teď žije 
v Teplicích.

Tatínek rád maloval krajiny, a to cíleně. Před sezonou, tedy ještě než začal, se skicákem vyrazil ven a dělal si poznámky, co stojí za to zvěčnit. Pokud mi to dovolil, já se 
k němu  připojila a šla za ním. Tatínek jezdil také malovat Český Krumlov, který byl populární svojí historií a pestrostí zástavby, v tom je opravdu vzorové město. Bydlet bych tam ale nechtěla, je samý kopec. Tatínek maloval i doma v ateliéru. Jeho obrazy jsou různě v rodinách nebo v galeriích, dívat se na ně na výstavy ale nechodím, vždyť jsem je všechny znala. Poslední výstavu tady v rodném městě měl v budějovickém archivu v roce 2008.

Když otec maloval nebo dokončoval nějaký obraz a stál u stojanu, já stála vedle něj
u malého stojánku a také jsem tvořila. Malířkou jsem přitom být nechtěla. Pokud jsem něco malovala, tak příležitostně postavičky nebo zvířátka i celé pohádky svým dětem a později vnoučatům, které jsem občas hlídala. Takže jsem po tatínkovi možná  nějaké nadání zdědila.

Lidé měli mého otce rádi. Byl velmi tolerantní a nepovyšoval se. Lidé si k němu chodili spíš postěžovat nebo se poradit. Tatínek jezdil do Francie a Paříže,  tu  měl rád. Vyprávěl nám o ní a také o francouzských světoznámých malířích. Když to pak bylo možné, také jsem tam odjela, ale až po revoluci v roce 1989. Když totiž po válce spadla klec, nebylo možné vystrčit nos.

Jezdili jsme dlouho do Zlaté Koruny na letní byt, který byl v areálu kláštera. Tatínek v jeho okolí hodně maloval. Odtud mám asi nejhezčí vzpomínky z dětství. Jezdili jsme tam všichni opravdu  rádi, bylo tam moc hezky. Za tatínkem tam jezdili různí jeho známí profesoři a  přátelé z tehdejšího bohatě kulturního světa. A z historického hlediska  je Zlatá Koruna velmi zajímavá.

Do školy jsem chodila do dívčího reálného gymnázia 
u parku Na Sadech. Později jsem šla na obchodní akademii. Vzpomínám si, že jako malá jsem od maminky do školy nedostávala nijak lepší jídlo, abych nezahanbovala spolužáky z chudších rodin. Mezi lidmi bývala solidarita a lidi se tenkrát k sobě chovali slušněji než pak v pozdějších letech.

Ve škole jsem se učila z donucení franštinu, ale radši jsem měla angličtinu, které mě učila německá učitelka Reiterová, bydlící naproti přes ulici.
V Budějovicích se lidem žilo za I. republiky celkem dobře, nebyly tu ani žádné národnostní šťouchanice mezi Čechy a Němci. Měla jsem kamarádky mezi Češkami 
i Němkami. Ve městě byla chlapecká i dívčí hospodářská škola, kam dojížděly děti z okolí. A když s někým pořád jezdíte vlakem, tak po sobě přece neházíte kameny.
Musela bych si vymýšlet, kdybych tvrdila, že jsme si jako malí navzájem ubližovali, byl tady klid. České i německé rodiny tady žily většinou už kolikátou generaci a byly vzdělanější. Bydleli tady například i kantoři, kteří učili v menších vsích.

Za první republiky lidé chodili korzovat na náměstí. Ve všední den večer a v neděli od deseti dopoledne bylo náměstí plné procházejících se lidí. Češi chodili od záložny v horní části náměstí, vedle si dával rande služební personál a jinde zase korzovali Němci, kterých ale nechodilo moc. Škoda, že už 
i tahle tradice zmizela.
Povalování se dříve moc nepěstovalo. Protože je blízko Kleť, tak se mnozí Budějovičáci v neděli oblékli do všedního a šplhali na ni. Na Kleti byla vždycky tlačenice. Chodívali jsem tam s tatínkem pravidelně, byla to takřka povinnost.

Když přišla válka, chodila jsem už na obchodní akademii. Mám jednu fotografii z té doby, ta fotografie dostala jméno Dívka v modrém, protože jsem při fotografování  měla bledě modré šaty.

Za války jsme si v příbuzenstvu vzájemně pomáhali, šaty se šily ze záclon, přešívaly se staré věci, pamatuji si na boty, které nám otec nechal dělat ze své aktovky. A punčochy na zimu jsem měla pletené z rozpáraného přehozu. Ale jinak si nepamatuji, že by se nám za války vedlo nějak hodně špatně. Maminka každý týden připravovala teplou polévku pro lidi, kteří se jinak nenajedli.

Když jsem měla volno a nemusela se učit, věnovala jsem se spolkařské činnosti nebo jsem ráda četla, miluji hlavně R. M. Rilkeho nebo anglickou literaturu. Tenkrát se ve městě žilo společensky, bylo tu sdružení budějovického studentstva, ženské i mužské oddělení, obě měla hodně členů a pořádala plesy, koncerty, besedy a výlety. Škoda, že po válce se už tahle sousedskost pak nikdy neobnovila.

Nejvíc jsme chodívali tancovat do Besedy, jeden dům v Plachého ulici měl také taneční sál. Tanečníků jsem měla vždycky dost a tancování mě tenkrát bavilo. Dělala jsem i sport, v létě jsme lezli po skalách nebo chodili na Kleť. V zimě jsem zase celkem ráda bruslila, když zamrzla Vltava pod velkým jezem u mostu na Čtyři Dvory, zametli tam a upravili led. Jinak se hodně bruslilo také na Slepém rameni.

Lyžovali jsme na Kleti, kde na stráni byla sjezdovka. Vystoupili jsme z vlaku v Holubově, došli ke stanici, zavěsili lyže na háky, a zatímco ty se vezly nahoru, my jsme kopec museli vždycky vyšlapat. Myslím si, že naše generace byla daleko čilejší a podnikavější než pak ty pozdější.

Po válce jsem pak šla studovat do Prahy na vysokou školu, ale nedostudovala ji. Byla jsem sociální demokratka, a komunisté do všeho už moc zasahovali. Byla jsem proti nim a neskrývala to. Můj první manžel emigroval do Spojených států, a mě zavřeli, protože jsem jeho úmysl neoznámila. Ve vězení jsem se ale dozvěděla spoustu věcí, na cele jsme měly chytré spoluvězeňkyně, například astronomku, takže jsme se vzdělávaly o vesmíru. Byly jsme tenkrát ve vězení hodně soudržné a solidární.

Po propuštění jsem pak nemohla sehnat pořádné zaměstnání, tak jsem pracovala jako noční vrátná a v dřevařských závodech. Byla jsem ráda, když mě pak vzali do Alšovy jihočeské galerie, protože jsem uměla tři jazyky. Moje poslední zaměstnání bylo místo korektorky v Jihočeských tiskárnách.

Když se ohlížím zpátky, zažila jsem válku, byla zavřená v komunistickém vězení a dlouhé roky nemohla pracovat, kde bych chtěla. Když se mě ale děti ptají, zda cítím nějakou nenávist vůči minulému režimu, tak jim říkám, že ne. Protože nenávist k ničemu nevede a co si s ní také na druhých lidech vezmete?

Byla jsem ráda, že jsem mohla po roce 1989 konečně vycestovat na západ do zemí, které jsem chtěla už dávno navštívit. Když mi bylo 70 let, spala jsem v Izraeli pod širákem. Ztratila jsem se tam v poušti a vydala se pěšky na cestu. Věřila jsem v dobré lidi, a ti mě opravdu tenkrát potkali a svezli na mezkovi k autobusové stanici. S mužem Vladimírem, který naopak cestoval nerad, jsme kdysi společně letěli na Kavkaz.

Nejvíc jsem ale cestovala s holandskou přítelkyní, sjezdily jsme spolu v podstatě celou Evropu. Miluji Anglii, mám ráda její literaturu a pořádek, který zde je. Není zvykem, aby  tam někdo ničil majetek a okolí, aby třeba trhal kytky v cizí zahradě.
Lidé v Anglii mají k veřejnému majetku jiný vztah než my a každý cítí, že je částečně odpovědný za to, jak jejich město vypadá a jak se v něm žije obyvatelstvu. A to se mi líbí," končí své vzpomínání Alena Trägerová.