Dotaz, zda mezi novináři jsou dobrovolníci na roli figurantů, jsem okamžitě bral jako výzvu.

Dozvídám se, že budu zachráněn ze střechy domu. „Mám něco dělat?" zeptal jsem se záchranáře, který byl mým parťákem. Naprosto klidně mi řekl, že vůbec nic. Následovalo pár cviků karabin a už nad námi kroužil vrtulník.

Ve chvíli jsme ve vzduchu a já za rameny svého zachránce sleduji, jak se odkrývá pohled na krajské město, který se s pohledem z Černé věže nedá vůbec srovnat. Město mám skutečně celé jako na dlani.

Na laně pod vrtulníkem obkroužíme část letiště 
a pomalu se chystáme seskočit na zem. Po úspěšném konci s poděkováním podávám kolegovi ruku. Z něj je cítit, že co já vnímám téměř za artistické vystoupení, pro něj jde přece o běžnou rutinu, na které nic není.

Upřímně jsem ve vzduchu čekal větší „mlácení" ze strany na stranu. Chvílemi jsem si ale připadal, jako kdybychom dokonce stáli na místě. „Dnes není takový vítr," vysvětlila mi Petra Kafková, mluvčí jihočeských záchranářů.

Podle ní letecká záchranná služba za posledních deset let odvedla velký kus práce ve zlepšení vybavení, techniky, ale hlavně i sehranosti jednotlivých členů posádky.

Mezitím mě její kolegové už kompletně odstrojili 
a sami se vrhli do tréninku. Podle jasně daného pořadí se střídají a zkoušejí si jak vyproštění pacientů z budov či převisů, tak i záchranu 
z terénu pomocí sítě a nafukovací matrace.

Cvičení se uskutečňují pravidelně jednou za tři měsíce. Při ostrém zákroku vylétá zpravidla tříčlenná posádka. Pilot, záchranář 
a vysazovač. „Ten dělá takzvané oči pilotovi, který pod sebe nevidí," říká Petra Kafková. Když vrtulník na místě nemůže přistát, tak se k posádce přidává navíc ještě jeden záchranář.