VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zánik památek zastavit nedokážeme

České Budějovice - Richard Rudovský restauroval například Národní divadlo, v jižních Čechách nyní pracuje hlavně na kostelích

13.4.2010
SDÍLEJ:

Restaurátor Richard Rudovský pracuje i na borovanské kašně. „V Borovanech se předělává zámek a nádvoří. Kašnu jsme celou demontovali, stavební firma položí nové základy a my ji tam zpětně osadíme, utěsníme a samozřejmě ji zrestaurujeme," vysvětlujeme.Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

Dřevo a kámen jsou dva druhy potěšení, jako dvě ženy, mezi kterými se muž nemůže rozhodnout. To si myslí kamenosochař a restaurátor Richard Rudovský, který v posledních letech pracuje s kamenem při opravě jihočeských památek, ale ve volných chvilkách se rád vrací k vonícímu dřevu.

Cesta jednapadesátiletého Rudovského k řemeslu začala již v dětství. Jeho otec i pra〜otec byli totiž lidoví řezbáři na Příbramsku a vyráběli tradiční madony. „Jakmile jsem udržel polínko v ruce, začal jsem vyřezávat. Samozřejmě jsem při tom ze začátku ztratil dost krve,“ vzpomíná.

Vystudoval kamenosochařství, ale nejvíce se naučil tím, že chodil s očima na stopkách. „Rád se vciťuji do věcí, které potkávám, do krásné architektury a lidských děl,“ říká. Ke vzorům se však poutat nechce. „Myslím, že vzory člověka utlačují. Je dobré je vidět, poučit se jimi a poté je opustit,“ dodává.

Z rodného Příbramska vedla jeho cesta nejprve do Prahy. Dozvěděl se o plánované opravě Národního divadla, sebral své vyřezávané figurky a šel se o práci ucházet. Uspěl a postupně se podílel i na opravách Pražského hradu, Staroměstské radnice či Týnského chrámu. Poté se osamostatnil, po sametové revoluci již pracoval jako restaurátor na volné noze a odstěhoval se do jižních Čech.

Inspirující mramor

Zde restauruje především kostely, ale má i řadu dalších zakázek. Jeho práce je spojena s kamenem, ale ve volných chvílích se rád vrací ke dřevu, s nímž začínal. Který materiál má raději, říci nedokáže. „Dřevo, například lípa, krásně voní, je poddajné a můžu vytvořit velmi bohatý tvar, vše se tu dělá tahem. Naproti tomu u kamene musíte vždy zasadit ránu nástrojem. To je zásadní rozdíl,“ popisuje. V kamenosochařství navíc vždy ještě záleží na konkrétním druhu kamene, někteří sochaři raději pracují s žulou, protože potřebují cítit odpor materiálu, jiní s pískovcem, který se nechá téměř krájet. Rudovský má nejraději mramor, inspiruje jej.

Předtím, než začne se samotnou opravou, musí se seznámit s řadu věcí. „Zhodnotíme, kde je památka umístěná, protože zcela jinak se na ní podepisují klimatické vlivy, když je na volném prostoru a když je za rohem. Dále sledujeme, v jaké době byla postavena, případně jestli prodělala nějaký vývoj a podobně. Poté se celý tým musí dohodnout na ideální metodě a pustíme se do práce,“ vysvětluje.

Obvykle pracuje Rudovský přímo na místě, to znamená například v kostele. Některé památky by si sice mohl odnést domů, ale zbytečně by tak riskoval jejich poškození. Pokud by něco pokazil, byl by to veliký průšvih. Zatím se to nestalo. „Slyšel jsem ale o tom, že kolegové utrhli soše hlavu, a párkrát jsem viděl něco spadnout,“ vypráví.

Restaurátorství je také náročné v tom, že Rudovský může při práci objevit další vrstvy, které tam zanechali restaurátoři před ním. „Materiály, které se používaly v 50. letech, jsou dneska brány jako špatné. Je ale samozřejmě možné, že jednou někdo řekne totéž o našich metodách,“ dodává. Obor se totiž neustále vyvíjí, dříve se například poškozené části památek vysekávaly a nahrazovaly novými, dnes se restaurátoři snaží zasahovat mnohem méně.

Chce to svůj čas

Důležité je také odhadnout míru restaurování, aby památka nebyla zbytečně „přerestaurovaná“. Každá oprava navíc vyžaduje svůj čas, který je mnohdy těžko měřitelný. „Když jsem na Pražském hradě restauroval barokní okno, tak si ke mně architekt stoupnul, a když tam stál tři hodiny, nazval mě sabotérem. Nejde to zkrátka urychlit,“ říká.

Přes veškerý pokrok a snahu však restaurátoři nedokážou zánik památek zastavit. „Můžeme jej zásadním způsobem zpomalit, ale musíme si přiznat, že některé památky zaniknou,“ zdůrazňuje.

Rudovský přiznává, že trpí určitou profesionální deformací a neustále hodnotí stavby kolem sebe. „Líbí se mi například budova spořitelny v Budějovicích na Pražské, kde jsou sochy, které si na nic nehrají, a já to přijímám. Na〜opak mi vadí, když se při opravách domů odstraňují staré štukatury, jenom aby se ušetřilo,“ vysvětluje. Také se podle něj dnes často bezhlavě staví na místech, kde se lidé nebudou cítit dobře a odejdou odtud. „Jsou celé satelity kolem měst, kde není přirozená náves, “ dodává.

V současné době zaměstnává Rudovského také jeho chalupa v Holašovicích. Chce si tam vybudovat dílnu, začlenit do stavby sochy a interiér ozdobit figurálním krbem. Přítelkyně jej v tom plně podporuje. „Je trhlá jako já,“ směje se.

Do budoucna jej láká restaurátorské řemeslo zcela opustit a věnovat se jen vlastní tvorbě. Zatím hlavně domodelovával torza a vytvářel tak nové sochy v duchu těch starých. Většinu svých děl má doma, některá rozdal a prodal.

Představa, že by za několik set let mohl někdo restaurovat jeho sochy, je pro něj příjemná. „Věřím, že to budou nadále dělat odborníci a restaurátor nebude druh určený k vyhynutí,“ uzavírá.

Autor: Andrea Zahradníková

13.4.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Antonín Stavjaňa (vlevo) s Martinem Štrbou

Testovaní hokejisté Jáchym a Prokeš na zkoušce v ČEZ Motoru neuspěli

Ilustrační foto

Země živitelka bude letos jiná

Lidé kolem Vltavy na Českokrumlovsku zachraňují i psy

Rožmberk nad Vltavou – Nejenom věci, ale také své psy ztrácejí vodáci plující po Vltavě. Své o tom ví Martin Pavljuk, který se ujal nejednoho bezradného psa běhajícího kolem Vltavy.

Bakelitová kavalerie připomněla proslulé vozidlo z NDR

České Budějovice /VIDEO/ - V pátek dopoledne se Krajinskou ulicí v Českých Budějovicích rozlehl neobvyklý zvuk motorů. Pamětníci ovšem hned tušili, že jde o proslulý trabant.

Povodně 2002: Velká voda lidi sblížila. Byli na sebe hodnější

Jižní Čechy - Stoletá voda přišla, zničila a odešla v průběhu několika hodin. Lidem ale trvalo léta, než se vzpamatovali a zahladili po ní vnější stopy. Ty uvnitř si však nesou dál.

Jiří Kněžíček: Svěrák mi říkal „pane lékárníku“

Slavonice – Ve filmu Po strništi bos nehrály jen slavonické děti.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení