Kliknutím zvětšíte
Seděla jsem na tvrdé lavičce na vlakovém nástupištia čekala na svůj spoj. Cestuju často a obvykle dorazím na nádraží zbytečně brzy – dcery se mi smějí, že jsem nervózní, spěchám a potom na nádraží dlouho čekám. Mají pravdu, navíc vlaky mívají zpoždění, takže mnohdy na nástupišti trčím i o půl hodiny déle, než je nutné. Jenomže ani na pravidelná zpoždění vlaků se nelze spolehnout, a tak raději trpělivě čekám. Mám vyhlédnuté místo, odkud vidím vlak vyjíždět ze zatáčky, a oblíbenou lavičku, na kterou se během čekání usadím.
Na nástupišti nebývám sama. Zřejmě i jiní lidé trpí pocitem, že nesmějí vlak zmeškat, nebo prostě čekají na další spoj. Většina z nich si krátí čas koukáním do mobilu. Já se zase dívám na ně.
V každém člověku vidím příběh. Lidé a jejich životy mě prostě zajímají. Kam asi jedou? Čeká na ně někdo? Podívám se na ženu s velkým zavazadlem a napadá mě, jak asi prožila ráno. Sbalila si kufr až dnes na poslední chvíli, nebo se pečlivě připravila už včera večer? A co asi pročítá v mobilu ten mladík s batohem? Čte zprávy, nebo hledá informace o zpoždění vlaku?
Alena Mornštajnová
je spisovatelka.
Toho dopoledne mě zaujala žena v zelené bundě a džínsech. Pofukoval studený vítra jí byla určitě zima, protože měla ruce strčené do kapes a ramena schoulená, jako kdyby chtěla větru poskytnout co nejmenší plochu, do které se může opřít. Stála úplně nehybně. Nekrátila si čas koukáním do mobilu, nerozhlížela se, nekontrolovala měnící se údaje na tabuli odjezdů. Prostě tam jen tak stála zády ke mně, vlnité vlasy sahající po ramena jí povlávaly okolo hlavy a na nohou měla černé kotníkové boty. Úplně stejné boty, jako jsem měla na nohou já.
A v tu chvíli mi ta žena připadala nějaká bližší. Jako kdyby nás dvě něco spojovalo. Přinejmenším máme společný vkus, pomyslela jsem si. Obě jsme přišly do obchodu s obuví a z dlouhých polic plných bot jsme si vybraly stejné černé boty na nízkém podpatku s kulatou špičkou. Obě nás čeká cesta stejným vlakem. Obě máme svůj příběh. Svůj příběh znám, ale jaký je asi ten její? Určitě je vyrovnaná a klidná, o své budoucnosti má jasno a ve vztazích pořádek. Na rozdíl ode mě se nenechá vyvést z míry něčím tak nicotným, jako je vítr a několikaminutové zpoždění rychlíku.
Jistě toho hodně zažila, dokáže poznat, co je v životě podstatné a s čím není třeba se trápit. Ráno v klidu vypraví děti do školy, má práci, která ji naplňuje, dokáže si zorganizovat čas a nevěnuje pozornost nepodstatným maličkostem. Neobtěžuje se malichernými dohady.
Vlak se konečně objevil v zatáčce a zastavil u nástupiště. Dveře vagonu se otevřely a lidé opatrně sestupovali z vysokých schůdků. Ve dveřích se objevila drobná blondýnka a postava v zelené bundě se konečně pohnula a kolébavým krokem jí vyšla vstříc. Žádná stoická žena. Byl to neslaný nemastný chlápek se sluchátky v uších. Vztekle si je vyškubl a když mě míjel, těsně vedle mé hlavy vykřikl směrem k dívce: „Příště si zavolej taxíka, blbko. Ty vole, trčím tady už půl hodiny.“
Rukou jsem odvanula jeho pivní dech, nastoupila do vlaku a myslela na to, že nic není takové, jak se na první pohled zdá. A že bych si asi měla pořídit brýle. A že mám na nohou zřejmě pánské boty.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
38
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
