Já ti tentokrát vůbec nevím, koho budu volit, svěřila se mi před pár týdny moje máma. Je jí 80 let. Hodně čte. Sleduje zprávy. Přemýšlí a umí se orientovat ve světě kolem nás. Pustili jsme se do rozmluvy. Nejprve eliminační. Ve shodě jsme vyloučili strany, které chtějí Českou republiku vyvést z Evropské unie. Vstoupili jsme do ní před bezmála dvaceti lety. I proto se máme bezesporu nejlépe, jak jsme se kdy v historii země měli (i když to většinou neradi připouštíme). Je naším zájmem být součástí uskupení, které stojí na stejných či velmi podobných principech svobody, práva, solidarity, volného pohybu… Že Unie není bez chyb? Není. Ale její další směřování máme řešit jako jeden z jejích plnoprávných členů. Nikoli jako outsider.

Roman Gallo
Hradní cenzoři

Máma ví, že nebude hlasovat ani pro ty, kteří jsou proti našemu setrvání v Severoatlantické alianci. Můžeme se pozastavovat nad způsobem odchodu NATO z Afghánistánu. Jedno ale popřít nemůžeme: Aliance je pro ČR zárukou bezpečnosti a ochrany. Patříme do vojensky mocného uskupení zemí, které si v případě ohrožení kterékoli z nich přijdou na pomoc. A zkušenost invaze ruských zelených mužíků na Krym a východ Ukrajiny je dostatečným varováním, jak může dopadnout stát bez blízkých a spolehlivých spojenců. Z mámina potenciálního seznamu kandidátů jsme škrtli i „strany na jedno použití“. Takové, co se opírají o jedinou vůdčí myšlenku. Namířené proti jednomu plakátovému zlu: korupci, starým strukturám, novým migrantům, jakýmkoli omezením. Reálný život za zadní stranou předvolebních billboardů je složitější. Téměř vždy potvrzuje, že na komplikované problémy neexistují prosté recepty. Těm, kteří zázraky na počkání přesto nabízejí, není tedy radno věřit ani teď. Co nám v pelotonu uchazečů zbylo?

Strany či hnutí, které v posledních letech s podporou komunistů seděly ve Strakově akademii a řídily běh země. Jedna z nich sahá po další volební výhře, druhá balancuje nad propastí. Zkušenost s jejich vládou je čerstvá. Stojí za to se na chvíli zastavit a v duchu si projít poslední léta. Růst mezd a důchodů. Často ale na dluh, který necháme dětem. Zmatený a bolestivý boj s covidem. Řada planých, ale i mnoho splněných slibů. Každý sám za sebe si může zhodnotit, co dobrého i zlého nám tato vláda přinesla.

A pak tu jsou spolufavorité voleb – dvě koalice. Máma dobře ví, že nejsou žádným podvodem, jak se nám kdekdo snaží letos namluvit. Připomněla mi, že u nás existovaly už před válkou. S koalicemi počítá česká Ústava i zákony. Není to tedy účelový vynález dnešních a zítřejších voleb.

Roman Gallo
Rasismus v nás

Každá z koalic je jiná. Ale vládnout chtějí spolu, říkají to otevřeně. První je složená ze stran, které už stát řídily. Zdá se, jako by to bylo už dávno. Ale i tady máme zapátrat hlouběji v paměti. Vzpomenout si, proč musely končit vlády v předbabišovské éře. Korupční skandály a „jánabráchismus“ vyskočí mezi prvními hříchy. Roky v opozici, výměny generace lídrů ale mohly změnit mnohé. Druhou koalici tvoří tandem stran. Nikdy v celostátní vládě nebyly. Jejich slabinou je nesourodost, a i z ní plynoucí nevyzpytatelnost Předchází je strašák extrémních řešení. Nesou tak okoukané. V tom mají naopak výhodu.

Bijte je! Bijte je!

Rozhodování, a nejen mojí mámy, se ale i tak vlastně nakonec celkem zjednodušilo. Buď chceme jet dále v kolejích končící vlády. Budoucí období se tak nebude příliš lišit od dosavadního. V čele by zůstal stejný silný muž, kterého už známe. A kdyby potřeboval, tak by se neváhal opřít o ty, kdo chtějí konec Česka v EU a NATO. Nebo se rozhodneme uvěřit slibům a plánům těch (staro)nových, a části z nich tak dáme druhou šanci. Tento krok v sobě skrývá kombinaci rizika z neznámého a naděje. Chceme změnu, nebo pokračování?