MDŽ – slavit či neslavit? Přečtěte si názor Michaely Marksové

Po roce 89 se u nás stal tento den velmi neoblíbeným. Psalo se o něm buď jako o hloupém komunistickém svátku, kdy ženy dostávaly rudé karafiáty a společně s muži se v práci opili, nebo jako o svátku, které si připomínají feministické extrémistky v západních zemích. Ani jedno ale není pravda. MDŽ je příležitostí poukázat na to, že rovnoprávné postavení žen zdaleka není vyřešené. Například že v mnoha zemích světa jsou ženy ještě stále občany druhé kategorie, jsou beztrestně znásilňovány, vražděny a o právech, jaké máme my, si mohou nechat jen zdát.

Horší než infekce je strach z ní

Zároveň je záminkou si zavzpomínat, jak obrovské úsilí musely naše prababičky vyvinout, abychom my dnes mohly svobodně rozhodovat o svém životě, ve kterém právo studovat na vysoké škole, volit či založit si svůj účet v bance (což vdané ženy bez souhlasu manžela nesměly v řadě západoevropských zemích ještě v 60. letech) je naprosto samozřejmé.

Zopakujme si I trochu vzdálenější historie: První Den žen se konal v New Yorku v roce 1909 a v roce 1910, na mezinárodní ženské konferenci v Kodani, vznikla myšlenka určit celosvětově jeden Mezinárodní den žen. O rok později už se konala velká shromáždění v Rakousku, Dánsku, Německu a Švýcarsku. Na rozsáhlých demonstracích požadovaly ženy především volební právo a celkové zrovnoprávnění s muži. Datum 8. března pak bylo vybráno podle demonstrace v roce 1917 v Petrohradě, kdy ženy požadovaly konec První světové války, týden poté byl ruský car donucen abdikovat a Prozatímní vláda přiznala ženám právo volit. OSN pak oficiálně vyhlásila 8. březen Mezinárodním dnem žen v roce 1977.

MDŽ je ale I v roce 2020 skvělou příležitostí poukázat na řadu problémů, se kterými se ještě stále potýkají ženy i u nás. Česká republika je například v rámci EU zemí s druhým největším platovým rozdílem mezi ženami a muži (ještě hůř než my je na tom Estonsko).

Bravo! Poslanci schválili tvrdší tresty pro lidské bestie, které týrají zvířata

Tento rozdíl má obrovský dopad na životy většiny žen – jeho důsledkem jsou například výrazně nižší důchody. Jsou to také častěji ženy, které zůstanou samy s dítětem, bez podpory druhého rodiče. Nemohou pak svým dětem zaplatit školu v přírodě, lyžařský zájezd či mnohdy ani školní oběd, což má na děti a jejich vývoj obrovsky negativní dopady. Stále je u nás také nedostatek jeslí, školek a částečných úvazků, které by matkám umožnily lépe sladit práci a péči o rodinu.

Den žen nám umožňuje na tyto věci upozornňovat a hledat cesty k nápravě. A je velmi užitečné si uvědomit, že tyto problémy se týkají naprosté většiny žen. MDŽ je tu prostě pro všechny ženy, ne jenom pro nějaké “feministické extrémistky” nebo ty, kterým se stýská po době před listopadem 89.

Autorka je odbornice na sociální politiku