Naši přecitlivělost na výklad historie už využil v politice kdekdo. Naposledy bezvýznamní lokální funkcionáři pražských městských čtvrtí, kteří zřejmě nabyli dojmu, že už jich je pro dosavadní post škoda. Aby vyšplhali po stranickém žebříčku, jednou rukou strhávají sochy sovětským osvoboditelům ("rusákům"), zatímco druhou stavějí o kus dál připomínky ruským esesmanům.

Autor je historik a politolog

Bizarní „bratrovražednou“ potyčkou o výklad minulosti se stal i konflikt, zda se odvážíme mírně pozměnit náš po převratu dogmatický postoj k Izraeli. Tedy jinými slovy také ke Spojeným státům americkým, protože o nic jiného nejde. A půjdeme-li ještě hlouběji, jestli vůbec sami sobě dovolíme – když už jsme tolik nevídaných let relativně samostatní – reálně samostatné myšlení. 

Stát Izrael nemá v Evropské unii bližšího spojence než je Česká republika, která se pak v tomto smyslu chová hodně jako lobbista. Tudíž když se jeden současný a dva minulí čeští ministři zahraničí odváží napsat otevřený dopis, že bychom neměli automaticky kývat ostře pravicově agresivní politice Benjamina Netanjahua, nestačí se divit. Za nesouhlas s jeho volebním slibem anexe části palestinského území ihned dostávají nálepky "nejhorších nácků". Což je, připomínám, jurodivý výlev poslankyně ODS Černochové, jež je sice vždycky kovaně proizraelská, ale jinak přinejmenším donedávna ani netušila, jakého rodu je v češtině Izrael…

Pavel Kopecký: Výročí konce války. Jak se převrací historie

O moc šikovněji nepůsobí ani reakce kontradopisu čtyř různorodých (ex)politiků, jejichž "argumentaci" také vévodila emocionalita. Jeden z nich, chasník Mirek Topolánek, tím vlastně pouze zlehka navázal na svůj nedávný výlev, že Rudá armáda by koncem druhé války udělala nejlíp, kdyby se do zdejších poměrů nepletla… Toť bezesporu hodnotná myšlenka; obdobně jako jeho nynější faktické stanovisko, že v Izraeli tolik napadaný záměr premiéra Netanjahua (s Trumpem za zády) násilím připojit palestinské území není problémem. Přitom jde mimochodem o krok, jenž v konečném důsledku nahrává nesčetněkrát kritizovanému Rusku stran anexe Krymu.  

O výchozím psaní pánů Petříčka, Zaorálka či Schwarzenberga můžeme mít pochybnost. Leč spíše o formě zveřejnění než o samotném obsahu. Na jeho podstatu de facto (žádní) kritici nedosáhli. Ovšem o to charakterističtější je, že třeba přísně protiarabský Miloš Zeman bojoval vůči článku již předem – odmítal jeho zveřejnění…

Asi nejpodstatnější je zde zjevně zákulisí událostí. Včetně faktu, že postavy jako jsou Topolánek, Kohout, Svoboda nebo Vondra nikdy nepřestávají přemýšlet, kterak nevypadnout z kola ven. Ostatně v následném online rozhovoru se Cyril Svoboda báječně „uřekl“, když zdůraznil, že už není politik, jenom občan. Jako kdyby to byly dvě dokonale odlišné kategorie! Koneckonců nebýt „jen občan“ bývá nejčastější podstatou boje o moc, zbývající věci jsou politická omáčka. Vařená dle kuchařky dobových frází. Receptů, jak se na správných místech zavděčit.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.