Panu Petrovi se zdálo, že soupeř švindluje . Sáhl tedy do banku s tím, že buď se bude hrát poctivě, nebo si vezme své peníze a půjde domů. Nato přiskočil pan Pavel (32) a ubalil mu dvě pěstí, nějak se ale nakonec dohodli a hráli dál.

Pak prý Petr zpozoroval, že protihráč vytáhl z talonu nenápadně kartu a přidal si ji ke svým štychům. Znovu vzal bank, a že jde domů; byl prý ochoten dát Radkovi tu tisícovku, kterou do hry vložil on. Ale zase zasáhl ten Pavel, přidal se Radek, Petra zbušili a Radek mu měl při tom sebrat z opasku mobil. Vzali mu dokonce i jeho vlastní peníze, líčil poškozený.

Radek to popsal jinak. Tu bulku prý vyhrál, ale Petr peníze sebral, a že je nedá. Když přišel Pavel, dobrovolně je ale přece jen vrátil a sám navrhl hrát dál. V banku bylo čtyři nebo pět tisíc, když si Petr začal peníze zase strkat do kapsy. Následovala potyčka více lidí, Petr na útěku zakopl a spadl.

Oloupili ho?

Okresní soud v Českých Budějovicích konstatoval, že incident vyvolal pan Petr, když se při podezření na nepoctivou hru zmocnil banku. K tomu neměl právo. Tím, že Radek sebral poškozenému vedle oněch peněz ze hry ještě mobil a Pavel dalších 1200 korun a platební kartu, dopustili se ovšem oba loupeže. Radkovi soud uložil dva roky podmíněně, Pavlovi s předchozím odsouzením za ublížení na zdraví tři roky podmíněně. Jejich odvolání krajský soud zamítl.

Radek podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Mínil, že společné jednání obviněných směřovalo toliko k zamezení odchodu poškozeného s penězi vloženými do hry. Není důkaz o tom, že by jejich domluva směřovala k tomu, že za pomoci násilí se zmocní jakékoli věci z vlastnictví poškozeného. Potvrdil, že se poškozenému snažil sebrat peníze ze hry. Když nebylo prokázáno, že se zmocnil jeho mobilu, nejde prý o loupež.

Tuto námitku vyhodnotil dovolací soud jako zjevně neopodstatněnou. Už okresní soud zcela správně poukázal na ustálenou judikaturu, po〜dle které peníze z nepředané výhry v karetní hře je nutno považovat za cizí věc. Jestliže by tedy obviněný použil vůči poškozenému násilí pouze v úmyslu získat od něj peníze vložené do banku karetní hry, tedy i peníze, které do hry vložil poškozený, nepochybně by i jen tímto jednáním subjektivní i objektivní stránku trestného činu loupeže naplnil.

„Okresnímu soudu nelze nic vytknout,“ uzavřel NS a dovolání pana Radka odmítl.

Kdy sázka platí

Jak českobudějovický, tak brněnský soud zmiňoval ve svých rozhodnutích sjednocovací stanovisko NS k nakládání s výhrami v kartách.

Ten tehdy v roce 1976 řešil dva právní názory. NS ČSR vracel soudu v Karviné rozsudek za krádež nad hráčem, který si z banku vzal určitou částku: nalézací soud měl znovu zvážit, zda, pokud si obviněný vzal částku, kterou předtím do hry sám vložil, jde o jednání protiprávní, tedy mj. „zda je v souladu s pravidly socialistické morálky, aby jinému občanu zůstal majetkový prospěch, který získal neoprávněně“. Podle NS ČSR jde totiž o nepoctivý zdroj majetkového prospěchu tehdy, „nebyl–li získán formou odměny za práci nebo jinou formou socialistickou společností uznávanou“.

NS SSR v jiné věci vyhodnotil za správné odsouzení za loupež ve Zvolenu, kde obviněný po prohře v kartách násilím soupeři tyto peníze odňal. Soud poukázal na to, že dle občanského zákoníku se za neoprávněný prospěch nepovažuje přijetí plnění ze hry nebo sázky uzavřené občany, nejde–li o hru zakázanou nebo podvodnou.

Generální prokurátor za takovou označil zpravidla hru o „vyšší peněžité částky“, s tím se ale neztotožnil předseda NS ČSR pro případy, pokud jde o hru s dodržením sjednaných pravidel. Předseda NS SR řekl, že nesmí jít o hru s cílem opatřování si prostředků k obživě „nekalým způsobem“.

Nejvyšší soud ČSSR pak uzavřel, že výhry ze hry jsou plněním z platného závazku, a to, „co bylo takto plněno tím, kdo prohrál, a přijato tím, kdo vyhrál, nelze požadovat zpět“. Dohoda o hře je neplatná například při dojednání vkladů neúměrných majetkovým poměrům účastníků či „pro přístup některého účastníka ke hře se záměrem nekalého si opatřování prostředků k obživě“. Odstoupit od dohody lze při zjištění podvodné hry, ale ani pak ten, kdo prohrál, není oprávněn svémocně výhru výherci odejmout – může se jen u soudu domáhat vydání neoprávněného obohacení.

K situaci, kdy se účastník hry po zjištění podvodného způsobu hry soupeře zmocní peněžité částky v banku odpovídající výši jeho plnění, NS ČSSR uvedl, že je třeba posoudit, zda stupeň společenské nebezpečnosti takového činu není nepatrný. Pokud by pak k tomu dotyčný užil násilí, je ku zvážení, zda při absenci vědomí, že se zmocňuje cizí věci, nejde o jiný trestný čin než o loupež – například o vydírání, uzavřel Nejvyšší soud ČSSR před 31 lety.