Bylo dohodnuto, že „nájemné nebude vyplaceno v hotovosti, ale nájemkyně bude vybavovat byt zařízením tak, aby jeho hodnota odpovídala výši splatného nájemného“. Dále že „platby, které souvisí s provozem bytu, budou hrazeny nájemkyní samostatně, a to na základě jednotlivých měření“.
V předmětném bytě sestra P. bydlela s druhem. Společně jej rekonstruovali, ale začalo mezi nimi docházet k neshodám a sestra P. z bytu v roce 2003 odešla. Vlastníkem domu se stal na čas bratr druha sestry P. a ten nájemkyni do bytu už nepustil.


Ta poté zažalovala současnou vlastnici domu o zdržení se zásahu do práva užívat byt.
Okresní soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva je platná, a že nájemní vztah žalobkyně založený touto smlouvou nezanikl. Krajský soud naopak žalobu zamítl. Uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť předmětná nájemní smlouva je neplatná pro neurčitost a pro rozpor se zákonem.

Jak určit nájemné

Označení bytu ve smlouvě je neurčité, neboť byt není specifikován ani situováním v domě a neodpovídá uvedené výměře. Podle názoru odvolacího soudu nelze za dostatečně určitý považovat ani způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Paní P. podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten obecně konstatoval, že dle občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Sankce absolutní neplatnosti právního úkonu pro neurčitost se váže k případům, kdy ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.


Ke konkrétní situaci soud uvedl, že podle zákona nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši.


V daném případě dovolací orgán přisvědčil závěru odvolacího soudu, že vymezení bytu v předmětné nájemní smlouvě není určité, resp. jeho označení „vzbuzuje důvodné pochybnosti o předmětu této smlouvy“.


Ve smlouvě musí být uveden i „způsob výpočtu“ úhrady za služby nebo jejich „výše“. „Způsobem výpočtu“ je třeba rozumět takové určení, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést výpočet úhrady za služby, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce. Obsahovala-li v dané věci nájemní smlouva toliko ujednání, podle kterého „platby, které souvisí s provozem bytu, budou hrazeny nájemkyní samostatně, a to na základě jednotlivých měření“, odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že smlouva je i pro nedostatek této náležitosti absolutně neplatná.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítl.