Domáhali se i vydání bezdůvodného obohacení svých nájemníků neplacením tržního nájemného. K dohodě o výši nájemného nedošlo.


Soud neshledal žalobu důvodnou, protože za situace, kdy chybí právní předpis umožňující jednostranně zvýšit nájemné (tj. po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb.), lze nájemní smlouvu co do výše nájemného měnit pouze souhlasnou vůlí účastníků. Nedojde-li k dohodě, platí posledně stanovené nájemné a ani soud je nemůže měnit svým rozhodnutím. Nemohou-li žalobci požadovat vyšší nájemné, nemůže být založeno ani bezdůvodné obohacení z rozdílu mezi nájemným hrazeným žalovanými a tzv. tržním nájemným.


Odvolací soud sice neshledal, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť otázka, jaké nájemné mají žalovaní platit, by byla řešena jako otázka předběžná v případném řízení o žalobě na plnění, nicméně zamítavý rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Neústavní?

Žalobci podali dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Za otázku zásadního právního významu označují především otázku „placení regulovaného nájemného po zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb.“ a na ni navazujících výměrů a vládního nařízení. Namítají, že Ústavní soud ČR označil regulaci cen nájemného z bytu za nepřípustnou a protiústavní, a že připouští možnost, aby se vlastníci domáhali svých práv soudní cestou. Dovolatelé mají za to, že za situace, kdy systém cenové regulace byl shledán protiústavním, a kdy finanční újma vlastníků domu z titulu neústavní regulace nájemného je zřejmá, je „jedinou možností domáhat se určení či vydání bezdůvodného obohacení soudní cestou“.


Nejvyšší soud především konstatoval, že dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč. Ve zmíněných žalobách na určení jde o nižší částky a přípustnost dovolání je v těchto případech tedy výslovně vyloučena.
Dovolání by bylo dále přípustné, jen pokud dovolací soud uváží, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tedy zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Soudní praxe již ale dovodila, že žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.


Z toho vyplývá, že právní názor odvolacího soudu je v souladu s ustálenou soudní praxí, uzavřel Nejvyšší soud. Judikatura je rovněž ustálena v názoru, že zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné.


Pokud tedy dovolatelé vznášejí argumenty týkající se opodstatněnosti jejich nároku z hlediska hmotného práva, tj. k právnímu posouzení jejich nároku po stránce věcné, nebylo možno v tomto směru shledat dovolání přípustným, a Nejvyšší soud je proto odmítl.