Když po smrti otce paní J. R. v řízení o dědictví neuspěla, podala žalobu u Okresního soudu Praha-západ s cílem domoci se určení, že „důvody jejího vydědění nejsou dány“.


Soud v dubnu 2000 dospěl k závěru, že „zůstavitel si opakovaně stěžoval na chování žalobkyně a toto chování jej velmi trápilo“, a že proto „důvody vydědění, které jsou uvedeny v listině o vydědění, byly dány“. Krajský soud věc vrátil první instanci s názorem, že „i prokázané hrubé jednání potomka vůči předkovi není tím, čím zákon rozumí trvalé neprojevení opravdového zájmu, které by jako potomek projevovat měl“.

Potřeboval opravdu pomoc?

Okresní soud žalobu znovu zamítl se závěrem, že „zůstavitel si často stěžoval na to, že žalobkyně jej omezuje v bydlení, zamyká mu hlavní vchod do domu, omezuje jej v topení, v přívodu teplé vody, v užívání zahrady apod.“; že „když byl v nemocnici, ho nenavštívila“; že „ze〜jména mu neposkytla pomoc v nemoci a ve stáří“.


Krajský soud v únoru 2004 věc znovu okresu vrátil mj. s tím, že „se nevypořádal se svědeckými výpověďmi pro žalobkyni příznivými“. Uložil „posoudit, zda a kdy otec pomoc v nemoci potřeboval, zda ji nezajišťovala pro něho jiná osoba a zda žalobkyně měla objektivně vytvořeny podmín〜ky pro poskytnutí takové pomoci, a přesto ji neposkytla.“


Okresní soud zamítl žalobu dotřetice. Příznivá svědectví jsou od přítelkyň žalobkyně, avšak ani jedna nebyla přítomna kritické situaci při odvozu otce do nemocnice.


Krajský soud v lednu 2005 rozsudek změnil a určil, že „žalobkyně J. R. je dědičkou po zůstaviteli J. V.,“. Vycházel ze závěru, že „jde-li o vydědění potomka, musí jeho důvody splňovat některý z důvodů taxativně uvedených v občanském zákoníku“ a že „zůstavitelův projev vůle obsahující jiný důvod vydědění je právně bezvýznamný“.


Soud uzavřel, že „nebylo prokázáno, že by „žalobkyně v rozhodném období v rozporu s dobrými mravy odmítla pomoc zůstaviteli ve stáří, nemoci nebo jiném závažném případě“. Tedy „žalobkyně nebyla zůstavitelem platně vyděděna a je jeho dědicem ze zákona v první skupině“.
Žalovaní sourozenci podali dovolání.

Trvalý zájem je, když . . .

Nejvyšší soud především rekapituloval zákon. Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku nebo jestliže trvale vede nezřízený život.


Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by „žalobkyně v rozporu s dobrými mravy odmítla pomoc zůstaviteli ve stáří, nemoci nebo jiném závažném případě“: shledal, že „zůstavitel byl soběstačný, řídil auto a netrpěl žádnou chorobou“; že „jeho infarkty byly vždy náhlé, předtím nemocný nebyl“; že „žádný ze svědků neuváděl, že by zůstavitel poté, co si našel přítelkyni A. H., potřeboval od žalobkyně pomoc, žádal ji o ni a ona by mu ji neposkytla“; že „žalobkyně neměla příležitost (objektivní podmínky) poskytnout otci pomoc v nemoci, neboť nevěděla, že ji potřebuje a ani o ni nebyla požádána“.


Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, pokračuje Nejvyšší soud. Je-li to, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. V tomto směru dovolací orgán odkázal mj. rozsudek Krajského soudu v Č. Budějovicích, k němuž se vzhledem k jeho významu vrátíme.


V této „pražské“ věci pak Nejvyšší soud uzavřel, že chování žalobkyně popsané zůstavitelem v listině o vydědění sice zjevně nemůže být naplněním důvodu vydědění pro neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli v závažném případě, ovšem mohlo by jít o trvalé neprojevení opravdového zájmu, který by potomek projevovat měl. Závěr odvolacího soudu, že znění listiny o vydědění neodpovídá ani tomuto písmenu zákona, není správný.
NS proto rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně.