Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v této věci poukazovalo na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9. srpna 1996. Podobně dovolací orgán na tento ortel odkazoval jen od roku 2000 ve čtyřech dalších případech vydědění.


Podívejme se, co a jak tehdy českobudějovický soud tak průlomově rozhodl.


Šlo o to, že pan V. D. v listině z 16. února 1992 vydědil své potomky s odůvodněním, že o něho neprojevovali trvale zájem, jaký by projevovat měli, neboť se s ním deset let nestýkali, nepsali mu, nevěděl ani adresu svých synů. Závětí z téhož dne odkázal veškerý majetek ženě, s níž žil, ev. její dceři. Dva roky nato zemřel.


Synové o své dědictví zažalovali.
Okresní soud v Č. Budějovicích po projednání řekl, že tvrzené desetileté nestýkání se dětí s otcem nebylo prokázáno, že sám zůstavitel neměl o častější a intenzivnější styky zájem a že k problémům ve vztazích došlo až po nastěhování zmíněné paní do jeho domácnosti. Určil proto, že důvody vydědění synů nejsou dány.


Odpůrkyně navrhovatelů se odvolala. Synové před krajským soudem argumentovali tím, že sama odpůrkyně vypověděla, že zůstavitel nikdy nic po synech nechtěl, zájem o ně ani o jejich děti, svá vnoučata, neprojevoval. Spory s otcem vznikly až po určité době působení odpůrkyně na zůstavitele a šlo v nich zejména o zajišťování práv navrhovatelů jako stavebníků a uživatelů bytů ve stejném domě proti otcově snaze tyto omezit (oba byli nakonec nuceni opustit dům, který s otcem svou prací a penězi postupně zrekonstruovali a rozšířili). Z jednání odpůrkyně, která získávala pro〜myšlenou taktikou na zůstavitele stále silnější vliv, prý byla zřejmá snaha o získání tohoto majetku.

Jen když se ho stav dotýká

Krajský soud nato rozsudek první instance potvrdil. Rozhodující bylo podle něj, zda navrhovatelé měli vůbec reálnou možnost projevit o zůstavitele onen „opravdový zájem, který by jako potomci měli projevovat“, tj. zda zůstavitel měl vůbec zájem se s nimi stýkat a udržovat s nimi běžné příbuzenské vztahy. „Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomků osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv jde–li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu i podstatně přispěl,“ řekl soud.


Poukázal na to, že v letech 1969–72 byly k domu zůstavitele přistavěny dvě bytové jednotky pro syny, a problémy že nastaly až po nastěhování se odpůrkyně v roce 1974; synové pak rozpory vyřešili výstavbou vlastních domků s odstěhováním v letech 1985 a 1989.


„Rozhodující však je, že zůstavitel byl citově svázán se svou novou rodinou, aniž měl dán přiměřený zájem o citové vazby s vlastními dětmi,“ uzavřel krajský soud. „Za této situace bylo chování navrhovatelů zcela adekvátní a i podle názoru odvolacího soudu důvody pro jejich vydědění dány nejsou.“
Rozhodnutí českobudějovického okresní soudu proto odvolací senát potvrdil a Nejvyšší soud ČR dává jeho usnesení už léta za příklad.