„Na své náklady odstranit veškeré důsledky ekologické zátěže na majetku žalobce, tj. provést na areálu bývalé cihelny stanovené opravy a sanační práce v rozsahu a způsobem doporučeným znaleckým posudkem a ekologickým auditem.“


Uvedl, že se na základě dohody o vydání věci z března 1992, uzavřené s právním předchůdcem žalované, stal vlastníkem uvedených nemovitostí, přičemž žalovaná v této dohodě převzala závazek sanace ložisek ekologických ohrožení. Tento závazek dále převzala i v nájemních smlouvách v podobě „plné odpovědnosti za ekologické škody vzniklé z provozu nájemce, včetně opatření k odstranění a náhradě těchto škod“.


Z důvodu sporu o určení vlastnického práva měl žalobce k nemovitostem přístup až v roce 1998. Pak si nechal zpracovat ekologický audit, dle něhož odstranění ekologické zátěže na nich představuje náklad 8–10 milionů korun.

Má nárok

Okresní soud v červenci 2002 uložil žalované povinnost na své náklady odtěžit znečištěnou zeminu, zavézt výkopy, odstranit 10 nádrží se zbytky asfaltu, dehtu a kationaktivních emulzí, betonové záchytné vany atd. v rozsahu dle zmíněného posudku a auditu.


Dospěl k závěru, že správa silnic jako provozovatel měla povinnost zabezpečit svoji činnost tak, aby nedocházelo k ekologickému zatížení pozemků.
Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody byla prokázána, byť nelze odlišit míru znečištění a poškození pozemků za dobu před rokem 1992 a za období pozdější.


Náhrada škody uvedením v předešlý stav je možná a účelná, neboť (mj.) pro žalobce by bylo obtížné zajistit odstranění škody v případě, kdy by mu byla náhrada škody vyplacena v penězích, vzhledem k jeho vysokému věku a trvalému pobytu v zahraničí.


Krajský soud v Českých Budějovicích v únoru 2003 žalobu naopak zamítl. Uzavřel, že není možné nahradit vzniklou škodu uvedením do předešlého stavu, neboť je požadováno odstranění i té ekologické zátěže, která vznikla před rokem 1992, kdy žalobce vlastníkem poškozených nemovitostí nebyl.
Případnou škodu vzniklou předtím, než se stal vlastníkem, musí snášet podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Uplatňovat totiž může jenom škody vzniklé až po roce 1992.


Pan N. podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten konstatoval, že dle zákona o mimosoudních rehabilitacích se věc vydá ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání.


Dovolatel by proto byl oprávněn domáhat se odstranění všech škod, které na jeho nemovitostech vznikly, pouze za předpokladu, že by byl jejich vlastníkem od samého počátku jejich poškozování, tj. již od roku 1974, kdy došlo k první kontaminaci půdy. Odvolací soud tedy správně dovodil, že žalobce má nárok na náhradu škody, která mu vznikla pouze po roce 1992.


Soudy správně vyložily nájemní smluvy o odpovědnosti nájemce za ekologické škody vzniklé z jeho provozu jako neurčité a nezpůsobilé založit povinnost nad rámec zákonné povinnosti.


Nejvyšší soud nepřisvědčil ani názoru dovolatele, že je povinností žalované prokazovat, že nezavinila škodu, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Tato povinnost tíží ve sporu o náhradu škody žalobce, nikoliv žalovaného.


Posléze Nejvyšší soud konstatoval, že pokud provozní činností žalované po roce 1992 vznikla žalobci na pozemku škoda, má na její náhradu právo. Jestliže požádal o uvedení v předešlý stav, je nutno porovnat stav nemovitostí v době, kdy je žalobce po skončení nájemního vztahu v roce 1998 převzal, se stavem, v němž se v roce 1992 nacházely k okamžiku nabytí vlastnického práva žalobcem.

Zrušený rozsudek

Důkazní břemeno v tomto směru tíží žalobce. Pouze pak bude možno posoudit, zda a případně, která v žalobě specifikovaná opatření skutečně směřují k uvedení nemovitostí do stavu, za jehož porušení žalovaná odpovídá.


Nejvyšší soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil se zdůrazněním, že jeho právní názor je závazný.