Žalobkyně, dcera Jindřicha, dědice po Adolfovi, se určení dožadovala, aby se mohla nemovitostí domáhat v dědickém řízení, které chce zahájit. Žaloby opírá o názor, že majetek nepřešel na stát tzv. Benešovým dekretem, neboť prováděcí vyhláška připouštěla odvolání a řízení o něm neproběhlo. Zákon č. 143/1947 Sb., tzv. Lex Schwarzenberg, kterým majetek rodu získala Země česká, Pezoldová má za neplatný pro rozpor s tehdejší ústavou. Soudy jsou opačného názoru, zákon č. 143/1947 Sb. pokládají za platnou součást právního řádu, a protože přešel majetek na stát, nemohl být Adolf Schwarzenberg v roce 1950 vlastníkem.

Smysl restitucí

V řízeních byly žalovanými, tedy dnešními uživateli dotčených nemovitostí, zmiňovány i podpůrné nálezy Ústavního soudu v obdobných věcech. Odkazy na ně zazněly i v rozhodnutích soudu. Ten například upozornil na stanovisko pléna Ústavního soudu z 1. listopadu 2005, zveřejněné pod č. 447/2005 ve Sbírce zákonů.


Vrcholný strážce zákonnosti v něm mj. vyjadřuje, že „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“


Šlo o stížnost osoby na zamítavá rozhodnutí o jeho žalobě, jíž se rovněž domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitostem s argumentací, že nepřešly na stát konfiskací, neboť konfiskační řízení řádně neproběhlo, tedy že stěžovatel nikdy nepřestal být jejich vlastníkem, a kroky, které stát dále učinil v rámci přídělového řízení o těchto nemovitostech, nejsou platné.


Tyto otázky řešily soudy ne vždy shodně. Ústavní soud nakonec uzavřel, že zákonodárce při konstituování předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit alespoň některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948, vycházel i z nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v začátku 90. let panovalo. K tomuto kroku přitom nebyl povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit, došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny, řekl Ústavní soud.

O právní jistoty

Lze mít za to, že výsledkem přijetí těchto zákonů a následné aplikace mělo být též nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Takový požadavek je nezbytný pro další existenci ČR jako právního státu.


Stanovisko pléna ÚS připomnělo nález druhého senátu ÚS z 23. února 2005, zdůrazňující, že pod zorným úhlem ochrany právní jistoty musejí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenacházejí v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let. Soud upozornil na situaci vlastníků, kteří užívali předmět vlastnictví nerušeně 40 let a jsou náhle konfrontováni se situací, že jejich vlastnické právo je zpochybňováno na základě okolností, které nijak neovlivňovali a jejichž obsah ani nemohli znát.


„Nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti. Nelze připustit výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů,“ řekl ÚS.


Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv. Je nezpochybnitelné, že tento dokument neměl na mysli poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu, řekl ÚS.


Stanovisko plénum ÚS uzavírá: „Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně.“