Pane doktore, vzpomenete si ještě na svůj první případ?
Bylo to u vojenského soudu v Sušici. Šlo o vojáka, který jinému prostřelil nohu. V senátu se mnou seděli dva svobodníci, skončilo to nějakou podmínkou, „mírumilovně“ . . . V těch šedesátých letech už bylo volněji, zdůrazňovala se výchovná funkce soudů, věci se projednávaly před útvarem delikventa, měli jsme dělat co nejširší právní propagandu, objasňovat řády a zákony.

Vzpomínám si, jednou navštívila nějaká vládní delegace Čínu a zalíbilo se jí, že na závěr veřejného soudu bylo dáno slovo přihlížejícím občanům. Doporučili to i nám jako prvek dalšího zapůsobení na obžalovaného.

Zpravidla pak ovšem vojáci kamarády spíš obhajovali, ale třeba šikanu rozhodně neschvalovali.


Asi každý trestní soudce končí jako člověk vlastně, obrazně řečeno, se samými nepřáteli – jeho odsuzující rozsudky jistě obžalovaní nevítají. Setkal jste se někdy s projevy pomstychtivosti, vyhrožování odsouzených?
Pokud jsme se potkali, obvykle jsme se slušně pozdravili. Někdy jsme pohovořili, co teď dělá a tak. Dostal jsem ale i dopisy, ve kterých někteří po čase označovali trest za spravedlivý. Agresivně se projevovala spíš někdy část veřejnosti při hlavních líčeních s některými bývalými prominenty; tam se vyskytly i anonymní výhrůžky. Když tady v Táboře lidé přišli „pozdravit“ s hesly Milouše Jakeše jako svědka, byla to součást doby, ale když mi jeden muž napadl na toaletě soudu v Praze generála Lorence, už bylo třeba učinit opatření.


Pamatujete případ, kdy následně, po právní moci rozsudku, vyšly najevo nějaké okolnosti, které by vaše rozhodnutí bývaly výrazně ovlivnily, kdyby byly známy v době rozhodování?
Vždycky jsem se snažil věci náležitě objasnit, vyčerpat všechny možnosti dokazování, ale řízení nelze protahovat do nekonečna a tak se může stát, že unikne něco, co může mít relevantní význam. Proto je ale řízení dvojstupňové, věci se vracejí k doplnění, je tu možnost dovolání a zvláštního přezkumu . . . Přesto jsem i teď opatrný, vždycky ctím presumpci neviny – zkušenost naučí . . . Pokud se objevil nový svědek, nový dokument, nikdy jsem se obnově řízení nebránil.


Institut odvolacího soudu je nejspíš pro prvostupňové soudce noční můrou. Nepochybně bolavá jsou obvyklá poučení soudu druhého stupně, že jeho právní názor je při vrácení věci závazný. Nepozmění-li se pak důkazní situace, jsou prvostupňové soudy „nuceny“ vydávat i zcela opačná rozhodnutí. Co říkáte tomuto institutu?
Ctím váhu vyšší instance a její rozhodnutí respektuji, i když se mi třeba nelíbí. Soudní praxe se za pochodu zobecňuje, judikatura se vyvíjí, v trestním zákoně dochází ke změnám, soudci se může také vloudit nepřesnost do formulace – a rozsudky jsou také otázkou slovního umu, rétoriky. Hlavně ale pokud mi bylo nějaké rozhodnutí vráceno, pokusil jsem se o doplňování důkazů – a pozmění–li se důkazní situace, onen právní názor odvolacího soudu závazný být nemusí.


Za 45 let vašeho působení v justici se jistě měnila i společenská objednávka, jakkoliv je to laický termín, který justici „degraduje“. Vzpomínám si na vás jako na soudce, který takové “objednávce“ svého času docela odvážně čelil – to v případě pohraničníků, kteří postřelili utíkajícího kolegu, a to už na cizím území. Byla to po převratu mediálně sledovaná kauza, první svého druhu. Po obsáhlém dokazování jste překvapil jistě i mnohé odborníky starou amnestií, která se na případ vztahovala, a vojáky jste zprostil.
To byl případ z roku 1953. Ti pohraničníci byli zažalováni v roce 1993 ze zbavení osobní svobody. Jejich vina byla evidentní . Mimochodem, toho prchajícího zadrželi, a protože šlo o vojáka z povolání, byl odsouzen za velezradu a popraven. Byl to snad nejkrutější rozsudek v dějinách naší vojenské justice. Prý bylo třeba ukáznit Pohraniční stráž . . .

Ti vojáci, kteří ho tehdy postřelili, byli za svůj čin odpovědní. Vzpomněl jsem si ale na to, že v roce 1960, kdy jsem ještě praktikoval, byla vyhlášena nejrozsáhlejší prezidentská amnestie – tak rozsáhlá, že se vztahovala i na posledního vojenského velitele Prahy za okupace; ten tehdy ve Valdicích ve volných chvílích maloval nádherné obrazy . . . Zjistil jsem, že tato amnestie dopadla i na zbavení osobní svobody, obžalované jsem zprostil – a prošlo to.
Za střelbu na hranici jsem ale také vojáky odsoudil. Třeba ty, kteří v roce 1984 při pronásledování uprchlíka také překročili čáru a způsobili mu těžkou újmu s následkem smrti. Uložil jsem jim dva roky, ale na ty se pak zase vztáhla Havlova amnestie.


Na téma „společenské objednávky“ ještě z jiného soudku. Utopení Roma Tibora Danihela skiny v Písku v roce 1993 po původních mírných rozsudcích našlo pět let poté rozhodnutím Nejvyššího soudu z podnětu stížnosti ministryně Parkanové v doktoru Bernátovi soudce, který ve věci rozpozná vraždu, jak to nahlédl dovolací orgán.
Toto stanovisko Nejvyššího soudu se ukázalo opodstatněným. Potvrdilo to dokazování, které jsem po přidělení věci následně provedl, přímo na místě za přítomnosti obžalovaných a svědků. Přeměřovali jsme vzdálenosti, za pomoci policejního potápěče hloubku řeky, zrekonstruovali jsme rozmístění svědků a já je znovu vyslechl. Někteří na místě identifikovali konkrétní obviněné. Jeden, který účast dosud popíral, se podřekl, když k informaci potápěče o hloubce řekl, že tehdy tu tolik vody nebylo . . . Opatřili jsme seznamy sledovaných z písecké skinheadské scény, seznamy zajištěných, důkazy o tom, že skini tehdy s sebou měli nunčaky, pálky, řetězy, že šli v „akci Bobr“ „vykoupat“ feťáky na ostrov a rozdělili si úkoly. . . Vyslechli jsme kajakáře, který slyšel volat Danihela o pomoc a na kterého také skini házeli kameny. Potvrdilo se, že skupina byla ozbrojena, odhozené zbraně našla policejní hlídka na trase jejich útěku. Vyslechl jsem na čtyřicet svědků; potvrzovali výkřiky, že Romové ve vodě nemají právo žít . . . Nemusel bych být vázán stanoviskem Nejvyššího soudu, ale dokazování mne přesvědčilo, že šlo o vraždu s rasovým podtextem, minimálně se srozuměním obžalovaných s následkem.


Soudy věnují maximum úsilí k objasnění věci, rozhodnou přesně v duchu zákona, a pak prezident pachatele omilostní z titulu své jakési osvícenosti… Mnozí to označují za reziduum středověkých poměrů. Některá rozhodnutí o milosti jsou přitom sotva srozumitelná. Na druhé straně vzpomínám na slova jednoho vašeho kolegy, který snad pět let hledal spravedlnost v případě ženy, matky a babičky, tělesně postižené, která dlouholeté martyrium s druhem notorickým opilcem ukončila v afektu sáhnutím po noži v dřezu a bodnutím. Po všech peripetiích došel do právní moci trest za vraždu na pět let, načež ta paní dostala milost. Onen předseda senátu mi tehdy řekl: Tohle je případ, kdy musíme děkovat bohu za tento institut, protože může zapůsobit tam, kde už justice svázaná paragrafy žádnou možnost dát průchod spravedlnosti nemá. Nicméně obecně – co vy na abolici?
Byl bych pro to, aby se do zákona vtělila možnost pro prezidenta dodatečně pro nějakou mimořádnou okolnost takto věc rozhodnout. I jeho právo zastavit trestní stíhání může být ovšem také někdy účelné, například jde–li o smrtelně nemocného obviněného. Justice sama má v tomto omezené možnosti, ale musím se přiznat, že já jako soudce bych v takové situaci sám stíhání zastavil. Risknul bych to, protože soudce musí soudit rozumem – i citem.


Veřejnosti se zdá, že mravy hrubnou, že přibývá násilí, surovosti, drogoví dealeři se při procesech smějí, proti recidivistům nepůsobí ani zvýšené tresty . . .Kde jsou kořeny tohoto zhrubnutí? Proč se vytrácí autorita nejen justice, ale také školy, rodiny nebo zaměstnavatele?
Začíná to podle mne u rodiny. Zanedbání výchovy nenapraví snížení hranice trestní odpovědnosti na čtrnáct let, jak se po něm volá. Mně se to nelíbí – vždyť i leckterý dvacetiletý, kterého soudíme, je vlastně ještě dítě . . . V každém případě je třeba přizpůsobit atmosféru osobnosti obžalovaného; v případě nezletilých by mělo jít spíše o jistý řízený rozhovor než o výslech, místo jednací síně by měl být kulatý stoleček s psychologem . . . Ale k tomu hrubnutí společnosti – přispívá tomu i vlna násilí, která nás zaplavuje z televize, filmů, titulků. Obecně ovšem bývávalo každopádně víc pokory, a to i v příjímání autority. Tu si ovšem každý – stejně jako soudce i rodič, učitel, zaměstnavatel – musí vybudovat sám . . . . V případě recidivy je pak nutno skutečně ostře zasáhnout, byť samozřejmě v mezích zákona.


Všeobecně se soudí, že trend málem absolutizace lidských práv vede k přehnanému a justici až paralyzujícímu chránění práv obviněných. Vidíte v tom problém?
Práva obviněných jsou pregnantně vypočtena a zajištěna zákonem. Musejí jich mít dokonce zákonitě víc než ostatní, protože proti nim jde státní mašinérie a nakonec se třeba zjistí, že dotyčný je nevinen: dobře, že ta práva mají. Svá práva ovšem musejí mít i oběti, a těm bych je prohloubil, aby mohly šířeji uplatňovat i svá stanoviska, a to nejen co do náhrady škody. Vždyť jde o lidi, kterým třeba zabili dceru.