První ranou ji zasáhl do hrudi, druhou do zad. „Příčná sečná rána hluboká sedm centimetrů odstraňovala část meziobratlového kloubu. Údery byly vedeny takřka vodorovně, švihem od vlastního ramene plnou silou, jaké je dospělý muž schopen,“ řekl před krajským soudem znalec. A obžalovaný k tomu jen prohlásil: „Nelíbí se mi to . . .“


To ilustruje jeho postoj v hlavním líčení, v němž je ohrožen sazbou až patnáct let vězení, neboť jeho čin je žalován jako pokus vraždy. Josef Lhoták budí dojem, že je v dobrém rozmaru.


Bezprostředně po útoku na snachu šel na syna. „Napřáhl, šel proti mně se slovy: Já vás tady zlikviduju, já vás vymýtím,“ uvedl syn. „Podařilo se mi ránu zachytit.“


Svědčila i poškozená. Když vešla do domu, zahlédla tchána stát za rohem s napřaženou sekerou v obou rukou – prý „jako dítě, když na vás chce vybafnout“ . . . Jenže u toho říkal: Já vás tady zabiju!


Z výpovědí svědků soud získával rámcový obrázek. Mladí se k obviněnému, který loni ovdověl, přistěhovali koncem května. Brzy docházelo ke sporům kvůli maličkostem – třeba kvůli tomu, že neodklízel nádobí z odkapávače nebo si nezvedal prkénko na WC . . . „Požadoval jídlo přesně jako předtím od maminky, nikdy nesmělo být stejné v poledne i večer, ale nebyl čas,“ uvedla snacha. Samotnému útoku však bezprostředně nepředcházel žádný konflikt.


Večer před činem zavolal Josef Lhoták dceři do Prahy a zmateně říkal, že mu nevaří, nestarají se o něho, že s nimi na chalupě nebude, že ho chtějí okrást. „Řekl taky, že je polije benzinem a zapálí – něco se mu honilo hlavou,“ uvedla tato svědkyně.


Řekla, že otce asi zlomilo, když někdy v roce 1985 přišel o práci a odešel do invalidního důchodu. „Jestli se snad začal cítit méněcenným . . ,“ naznačila. Taky měla dojem, že má strach, aby děti nemusel živit.


Také obžalovaný mluvil o penězích – mysleli prý, že je z jeho sedmi tisíc bude živit.
K osudovému útoku tvrdil, že snachu nechtěl zabít, sekera v jeho rukou prý padala jen sama o sobě, žádnou sílu jí nedával, a syna už vůbec nijak nenapadl. „Chtěl jsem ji jen zmlátit,“ tvrdil. Na otázku obhájce, proč ji tedy alespoň nenapadl holýma rukama, řekl: „To nevím.“ A znovu dodal, že ho chtěli připravit o peníze . . .


Znalkyně konstatovaly u obviněného psychickou chorobu – vaskulární demenci a poruchu osobnosti s tendencemi k nesnášenlivosti, agresivním reakcím z malicherné příčiny bez uvážení následků. V době činu jeho ovládací schopnosti byly sníženy podstatně, zcela však nevymizely. Navrhly uložit mu ochranné ústavní léčení psychiatrické.


Státní zástupce obviněnému navrhl trest dvanáct let odnětí svobody a zmíněné léčení. Podle obhájce útok na syna nebyl obžalovanému prokázán, snacha utrpěla jen zranění označené odborníky za lehké, šlo spíše o pokus ublížení na zdraví se sazbu 2-8 let než o pokus vraždy. Podle jeho názoru by bylo možné vzhledem k okolnostem a osobě pachatele snížit trest nejen pod základní sazbu, ale i na méně než tři roky, a to při uložení zmíněného léčení podmíněně.


Soud posléze uznal Josefa Lhotáka vinným dvojnásobným pokusem ublížení na zdraví a uložil mu trest odnětí svobody na pět let do věznice s dozorem a ochranné léčení. Shledal, že jeho úmyslem nebylo poškozené zavraždit, ale že jednal v afektu se lhostejností k následku.
Rozsudek není v právní moci.