Podle obžaloby od počátku roku 2003 opakovaně znásilňoval dívku, na jejíž výchově se podílel, přičemž využil její závislosti na něm, bezbrannosti spočívajíc v dětském věku a její mentální retardace. Takto si počínal i v době, kdy jí ještě nebylo ani patnáct let.


Jak jsme uvedli 25. července, obviněný skutek od začátku popírá. Matka poškozené v přípravném řízení uvedla, že jí dcera jednou něco takového řekla, ale že jí nevěřila; u soudu svědkyně odmítla vypovídat. Dívka v přípravém řízení popsala praktiky, jimž měla být obviněným po léta vystavována. K hlavnímu líčení ji spolu s matkou dovezla policie, ale dívka odmítla se soudem komunikovat. Obžalovaný k její čtené výpovědi na policii opakoval, že svědkyně „fantazíruje“, a že jsou výpovědi proti němu „sehrané“ ve snaze dostat ho z bytu.

Věrohodná?

Byli vyslechnuti i další svědkové a včera osobnost poškozené dívky rozebírala soudní znalkyně z oboru psychologie.


Konstatovala, že netrpí žádnou duševní poruchou. Je infantilní, vzdorovitá, s nevyvinutým sebeovládáním. Její obecná věrohodnost je značně snížená. Ve výpovědi k projednávanému skutku však výrazně převažují znaky svědčící pro její pravdivost: mj. pro popisy interakcí, individuální emoční reakce, detailů, které podle znalkyně leží mimo oblast chápání posuzované, takže by si je nedokázala vymyslet, pro přiznání, také to, že události nedramatizuje. „Neregistrovala jsem u ní výraznou mstivost a nenávist k obviněnému, ani tendenci k vymýšlení si,,“ uvedla znalkyně.


K předestřené reakci dívky, kdy odmítala komunikovat se soudem, psycholožka řekla, že to odpovídá struktuře její osobnosti – v situaci, která je pro ni nesrozumitelná, se cítí v ohrožení a reaguje primitivní obranou.


„S událostmi se svěřovala okolí, ale lidé jí blízcí nereagovali, eventuálně věc bagatelizovali, po léta neměla kam před počínáním matčina druha uniknout, přizpůsobila se, usoudila, že nemá smysl se bránit, že nenajde zastání, a nakonec přišla i k poznání, že situace jí přináší i určité výhody,“ popisovala psycholožka postoj poškozené dívky. „V dospívání, s jejím vydělováním se z rodiny, nebo v konfliktní situaci pak dojde ke zlomu a poškozená věc oznámí.“


Obhájce Romana Z. v závěrečné řeči o závěrech znalkyně zapochyboval. Zdůraznil, že není objasněno, k jakým jednáním obviněného vůči dceři družky kdy došlo. Jediným důkazem proti jeho mandantovi je pochybná výpověď poškozené, kterou nepodporuje žádný nepřímý důkaz. Obžalovaný zopakoval, že se žalovaného skutku nedopustil. „Byla navedena, chtějí se mne zbavit,“ tvrdil.


Krajský soud po poradě Romana Z. obžaloby zprostil s tím, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se žalovaný skutek stal.


Předseda senátu zdůraznil, že má-li být usvědčujícím důkazem výpověď poškozené, je třeba pečlivě hodnotit její věrohodnost. „Znalci vypovídali v její prospěch, ale i posudkyje soud povinen hodnotit logicky a konfrontovat je s ostatními důkazy,“ řekl. Poté uvedl příklady tvrzení dívky, které ale osoby nezúčastněné na věci, kterých se týkaly, popřely. I podle některých dalších svědků má poškozená přece jen schopnost vymyslet si nějaký jednoduchý příběh. „Proti obviněnému může přetrvávat důvodné podezření, ale na základě provedených důkazů nelze uzavřít, že žalovaný skutkový stav je prokázán bez pochybností,“ uzavřel soud.


Proti rozsudku i proti usnesení o propuštění obviněného z vazby si státní zástupkyně podala stížnost, o níž rozhodne Vrchní soud v Praze.