Nabídl jí doprovod, objal ji, sahal jí na kolena; když nesouhlasila a odcházela, doběhl ji a udeřil ji rukou do obličeje, až upadla. Zadržel ji, odvedl ji stranou, povalil ji a když se bránila, znovu ji bil. Způsobil jí zlomeniny nosních kůstek, oděrky a další zranění. Obnažil se, snažil se překonat její obranu, prosadil některé praktiky sexuální povahy.


V přípravném řízení pan Michal zdůrazňoval, že byl tehdy hodně opilý. S dívkou, kterou odhadoval na víc než osmnáct let, prý rozhodně nechtěl souložit, chtěl se jen pomazlit. Byl to v jeho životě ojedinělý exces, dívce se písemně omluvil . . .


Znalec konstatoval u obviněného poruchu sexuální preference. V kombinaci s alkoholem byly to ráno jeho ovládací schopnosti podstatně sníženy.
Pan Michal po těchto zjištěních dobrovolně zahájil ambulantní léčbu.


Okresní soud v J. Hradci ho uznal vinným trestným činem znásilnění osoby mladší osmnácti let a uložil mu trest odnětí svobody na čtyři a půl roku s výkonem ve věznici s dozorem.


Musí se také podrobit ochrannému ambulantnímu sexuálnímu léčení.
Obžalovaný se odvolal.

Nebyl příčetný?

Jeho obhájce JUDr. Jiří Drahota mínil, že věc je „velice nešťastná“, vyvolaná více okolnostmi, které se mimořádně sešly. „Absolutně se vymyká povaze obviněného, sám si nedovede vysvětlit, jak k tomu mohlo dojít,“ uváděl obhájce a vysvětloval, že jeho mandant dívku od začátku uklidňoval, že jí nechce ublížit, že ji chce jen pohladit, pomazlit se. I poškozená prý sama poznamenala, že jí ho bylo svým způsobem líto. Vyhovět mu ale nechtěla, odcházela, a pak se na jednání pana Michala projevil vliv alkoholu, který odbrzdil jeho zmenšenou sexuální zdrženlivost, poruchu, o níž dosud nevěděl . . . „Když dívka utíkala, ve stavu snížené příčetnosti za ní běžel, ale jeho úmyslem od počátku nebylo vynutit si na ní pohlavní styk,“ pokračoval advokát.


Řekl, že v protokolu vypadá jednání pana Michala až hrůzně, ale že ani sama poškozená to tak nevnímala – uváděla prý, že nebyl hrubý, že se snažil být něžný, jakkoliv je to v rozporu se zjišťovaným násilím. Dívce také podle jejích slov nezpůsobil psychickou újmu do budoucna, sama prý řekla, že jen bude v noci opatrnější . . .

Příliš přísné?

Když v tmavém kabátě seděla v pět ráno sama na lavičce, pana Michala nemohlo napadnout, že by jí mohlo být méně než osmnáct let; i ona sama prý řekla, že lidem připadá starší. Jeho jednání bylo podle obhajoby nejspíš jen vydíráním.


Soud prvního stupně podle dr. Drahoty v rozsudku přecenil otázku generální prevence před posouzením individuální věci. „Co komu přinese, když bude čtyři a půl roku sedět? Společnost z toho prospěch mít nebude,“ řekl. Poukázal na to, že jeho mandant pomáhá družce s náročnou výchovou syna, takže na nepodmíněný trest by doplatili i oni, ztratil by kontakt se svým zaměstnáním, které prochází technickou revolucí, i znalec se prý vyjádřil, že pro jeho resocializaci by bylo lepší být v domácím prostředí . . . Navrhl mu proto trest při spodní hranici sazby, jehož výkon by mohl být i podmíněně odložen.
Státní zástupce prohlásil, že má za nemístnou bagatelizaci tvrzení, že se obviněný chtěl s poškozenou jen pomazit, „zvláště uvážíme–li brutalitu jeho útoku“. Vyslovený trest kolem pětiny sazby má žalobce za zcela přiměřený.


Pan Michal se pak za svůj čin ještě jednou omluvil a litoval toho, co udělal.


Krajský soud po poradě jeho odvolání zamítl. Řízení před soudem prvního stupně označil za bezvadné. Kvalifikace skutku jako znásilnění je na místě, nešlo o vydírání, obžalovaný svým jednáním evidentně směřoval k pohlavnímu uspokojení, které nakonec nabylo orální podoby. I to je ovšem naplněním skutkové podstaty žalovaného trestného činu. „Měl a musel přitom vědět, že poškozená je mladistvá – rozmlouval s ní na lavičce, neútočil zezadu na ženu jemu snad neznámou,“ řekl předseda senátu v odůvodnění rozhodnutí, proti němuž není řádných opravných prostředků.