close Co nám covid dal a vzal. info Zdroj: Deník zoom_in Josef Šochman náhodou objevil východní část Turecka až u Arménských hranic. „Začal jsem shánět více informací a postupně zjišťovat, jak úžasný výlet by to mohl být,“ vzpomíná a přibližuje: „Oblast obývají Kurdové se starobylou historií a byla šance, že tam v minimální míře potkám Čecha. O Kurdech tady u nás samozřejmě koluje spousta mýtů a falešných, nesmyslných informací. Přitom je to kultura, která má tisíciletou historii.“ Vypracoval tedy itinerář a dal dohromady 4 lidi na společnou cestu, začal se učit turecká slovíčka. Navázal dokonce kontakt s Kurdy odtamtud žijícími v krajském městě, kteří mu poskytli další informace. Avšak z cesty nakonec dvakrát sešlo. Josef Šochman se však nevzdal a sháněl parťáky nejen z domova a okolí, ale přes internet z celé republiky. „No a pak přišel koronavirus a všem plánům byl totální konec,“ říká Josef Šochman.

Pandemie zkomplikovala i další jeho hobby, kterým byl běh. I v lese musel mít totiž roušku. „To se prostě nedalo. Tak jsme to s kolegou omezili a jen doufali, že se to přežene rychle. Bohužel byla tato úvaha naprosto mimo,“ krčí rameny a uvažuje: „Bez pohybu nemohu být, chybí mi.“ Po uvolnění opatření zjistil, že kondička je téměř ta tam. „Připadal jsem si skoro jak na začátku mého běhání a jako po prvním maratonu před šestnácti lety,“ tvrdí.

Už dříve cestovatele také napadla myšlenka, že když ho věk donutí zpomalit rychlost pohybu, nemusí ho ještě omezit v jeho délce. „A tím už jsem byl blízko k toulání se krajinou, vlastně k turistice,“ líčí muž, který si dlouhý pochod už vyzkoušel na cestě do Santiaga, kdy ušel přes 800 km za 32 dnů a zjistil, že takový pohyb bez problémů zvládne.

A tak se Josef Šochman na své sedmdesátiny vydal na svůj poslední oficiální běh a ukončil po 16 letech svou běžeckou kariéru.

Pořídil si slušnou turistickou výbavu a zkusil několik kratších výletů. „Začal jsem pak hledat nějaký pořádný cíl, pořádnou motivaci,“ říká. Výzvou pro něj byla cesta kolem hranic republiky. Oproti pouti do Santiaga ví, že se zde může kdykoliv sbalit a jet domů a pokračovat za čas, kde přestal. „Přesto takovou cestu absolutně nepodceňuji – každý kousek šlapání může bolet víc, než by člověk chtěl,“ usmívá se Josef Šochman. Už navázal kontakty s lidmi, kteří takovou trasu již absolvovali, aby se s nimi sešel a získal potřebné informace a rady. „Bohužel koronavirová omezení znemožňují i taková setkání,“ smutní. Cesta kolem hranic se nyní ani uskutečnit prakticky nedala. „Zejména z důvodů mnoha omezení služeb, které bych chtěl využívat, abych to mohl nazývat pohodovou cestou,“ říká s tím, že luxusní hotel nepotřebuje, stačí ubytovna, občas hospoda s teplým jídlem. „Člověk toho v podstatě nepotřebuje moc. Dnes je těch omezení ale příliš,“ myslí si.