Včerejší dopoledne bylo těžké. Tělo stávkovalo a odmítalo přijmout informaci, že takhle to bude ještě tři týdny, a občas ještě tvrdší. Zmatená domácí, Poláci, co přijeli ve dvanáct a už se hrnuli ke mně do pokoje, boj s technikou, balení. Prostě ještě než jsem vyjel, měl jsem toho dne plné kecky.

Údolí Labe krásně pokračovalo a pak najednou z ničeho nic skončilo dálničním mostem. Chápu, že za něj Drážďany vyhodili z UNESCO.

Výletní restaurace u Labe. Böhmische knödel s gulášem na prvním místě. Oni tady na téhle straně zásadně neříkají tschechische, ale böhmische. Protože böhmisch je prostě trochu i jejich, německé.

Centrum Drážďan. Fronta na parník. Retro, kolesový. Je jich tu hodně a jsou krásné. Spousta turistů. Dva operní pěvci zpívají u vchodu do zámku árie. Lidé neposlouchají, vytahují mobily a točí si to. Peněz do klobouku dávají pomálu.

V zámku opravují královské komnaty. Na obřích deskách není termín, kdy má rekonstrukce skončit. Tady asi nikdy.

Průhledem u opery vidím mešitu. Jenže to je bývalá továrna na tabák. Přes sto let stará. Dnes plná kanceláří.

Na kole podél Labe k Atlantiku: Luboš Palata ve východní části Drážďan
Na kole podél Labe k Atlantiku. Díl druhý: Saským Švýcarskem do německé Itálie

Obrovské louky u Labe. To se tu tak jednou za deset let při povodni rozlije a pak to tu dost plave. I v 21. století tu příroda vládne. Městská pláž. Super, ale v Labi se nikdo nesmočí.

Cesta do Radebeulu. Jak je krátká, tak je nekonečná. Vedro. Končí Drážďany, začíná Radebeul. Nekonečná linka tramvaje, do kolejí mi zapadá kolo. Tělo bolí a nespolupracuje. Konečně centrum.

Hotel a dlouhé desítky minut přemlouvání, ať jdu do Muzea Karla Maye. To je ale skvělé. Indiánská expozice úžasná. Nejsmutnější mapa a figuríny „Indiáni dnes“.

Spisovatelův dům a expozice o něm jsou zajímavé. Pověra, že necestoval, je lež. Celý Blízký východ i Amerika. Pravda, až poté, co své knihy většinou už napsal a vydal.

Velký letní cestopis Deníku s Lubošem Palatou (na fotce)
Na kole podél Labe k Atlantiku. Díl první: Radši ať prší, jen aby nehořelo

Řecká restaurace. Přistěhovalcům děkují Němci za dobré jídlo. Tohle řecké bylo báječné. Zvlášť omáčka Metaxa. Tak se fakt jmenuje a s krůtím masem byla boží. Ouzo jako aperitv a jako pozornost podniku. V srpnu si berou dovolenou a otevírají až v září. 350 tisíc turistů, co sem za NDR jezdili za Mayem, je minulost.

Večer vinice. Strmý kopec se zámečkem. V neděli ale zavírají po poledni. Na terase party, ale sklenici vody nedají, vína už vůbec ne. Krásný pohled na Radeboul a Drážďany musí stačit. A tak místo vína končím v hotelu pivem. Z nedaleké Míšně, kam v pondělí vyrážím.

Cestu podpořila Německá turistická centrála a Goethe-Institut.