Očistná pouť do Santiaga de Compostela: výlet, kde si každý uvědomí hodnoty

Začalo to jedním zdánlivě úplně bláznivým nápadem. „Evo, nechcete s námi urazit 640 kilometrů pěšky Španělskem za 29 dnů a natočit o tom dokument?“ oslovil mě poutník Petr Hirsch. Hlavním hrdinou cesty i dokumentu měl být Honza Dušek, který trpí roztroušenou sklerózou a na svém invalidním vozíku chce dojet do španělské Compostely.

„Na měsíc do cizí země, a navíc s bandou chlapů, které vůbec neznám? Ten člověk se musel zbláznit!“ myslela jsem si. Ale tu myšlenku jsem přesto nemohla dostat z hlavy. A jsem moc ráda, že mě nepustila, protože jsem díky ní prožila jedno z nejkrásnějších období života a natočila celovečerní dokument Camino na kolečkách.

Chystáte se na dovolenou v Česku? Ušetří lidé s včasnou rezervací

Ze začátku jsem si ale vůbec nedokázala představit, jak vlastně taková pouť může vypadat. Snažila jsem se na měsíční cestu připravit co nejpoctivěji, ale bezcílné pocení v posilovně z duše nenávidím. Vybrala jsem si proto jediný sport, který mě v té době těšil – plavání. Zhruba měsíc před odjezdem jsem každý den chodila hodinu plavat, abych byla aspoň trochu v kondici.

S sebou jsem se snažila mít co nejméně věcí, abych měla co nejlehčí batoh. Zároveň jsem ale dbala na to, aby mi nic během celého měsíce nechybělo. Šlo to hlavně díky tomu, že na trhu existuje spousta lehkých a skladných funkčních věcí, které jsou právě na takové cesty uzpůsobené – od oblečení až po spacáky.

S poutníky pod střechou

Santiago de Compostela je tradiční místo takzvané svatojakubské cesty. Ročně tudy proudí tisíce poutníků, kteří dochází do Santiaga k ostatkům sv. Jakuba. Neznamená to však, že by nutně muselo jít o náboženskou cestu – důvody k podniknutí poutě můžou být rozmanité a mnozí poutníci opravdu věřícími nejsou. Naše cesta neboli ‚camino‘, jak se španělsky nazývá, začínala 10. května 2017, kdy jsme doletěli do Logrona, odkud naše osmičlenná výprava vycházela.

Pouť do Santiaga de Compostely? Cestovatelé: Nejvíc se člověk dozví sám o sobě

Hned po příletu jsem se seznámila s tím, co mi pak celou dobu trochu kalilo prožitek z pouti – s albergem. Albergy jsou poutnické ubytovny, které jsou rozmístěné podél svatojakubské cesty. Slouží poutníkům čistě na přespání, proto nelze očekávat žádný komfort. Často se jedná o jednu velkou místnost, kde spí na palandových postelích klidně i šedesát poutníků najednou.

Ani jedinou noc se mi nestalo, že bych neslyšela aspoň někoho chrápat. Navíc většina poutníků vyráží brzy, takže od půl páté od rána mě budilo různé šramocení, štrachání a balení. To je ale asi jediné zásadní negativum, které můžu o cestě pronést, protože ano, cesta byla mnohdy fyzicky namáhavá, a ano, bolely mě nohy a snad všechny kosti v těle, ale šlo o příjemnou vyčerpávající bolest vedoucí k něčemu hlubšímu – k poznání.

Skrze tělo k sobě

Pro mě jako člověka, který se živí hlavou, vedlo ‚přepnutí‘ do fyzicky namáhavého módu k hlubším myšlenkám o sobě samé, aniž bych se o to jakkoli snažila. Cestu jsem podnikala čistě jako filmařka, a i když jsem na ní ‚nic nehledala‘, nakonec jsem stejně něco důležitého našla. Když jen jdete, den po dni, vyvstávají vám v hlavě úplně jiné myšlenky než v běžném životě. Sama v sobě jsem na cestě otevřela témata, o kterých jsem nikdy nepřemýšlela, a přišla na to, že toužím po hodnotách, které jsem do té doby nepovažovala za důležité.

Prochodil čtvery boty. Konflikty byly jen se zvířaty, říká Vladimír Kaiser

Stát se poutníkem totiž znamená návrat k základním lidským potřebám a vede to k nesmírné pokoře. Od té doby, co vstanete, přemýšlíte jen nad tím, jak vystačit s vodou, kde se najíst a kde složit hlavu – jestli bude místo v albergu nebo budete muset putovat třeba i o deset kilometrů dál do dalšího. Poutnické ubytovny se totiž nedají rezervovat dopředu, a tak se nám také občas stalo, že jsme spali pod širákem. A to v téhle části Španělska romantika úplně není – na cestě do Santiaga je totiž velké množství zmijí a člověk musí být obezřetný, kde usíná.

Nakažlivé dobrodiní

Denně jsme ušli kolem 25–35 kilometrů. Naše cesta ale byla ztížená tím, že jsme museli ve třech lidech vézt/táhnout invalidní vozík s Honzou a v problematických pasážích ho dokonce přenášet. Část dne jsme čistě natáčeli a část dne ze mě byl poutník. Jelikož postrádám orientační smysl a pořád se ztrácím, bála jsem se, abych nebloudila. To se ale takřka nedalo, protože značení na svatojakubské cestě bylo opravdu poctivé a důkladné. Na každé odbočce, rozcestí byla žlutá mušle na modrém pozadí.

Brzy jsem zjistila, že nebylo třeba obávat se ani o bezpečnost. Nikde jsem nepotkala tak milé a srdečné lidi, jako jsou poutníci. Často se stávalo, že jsme narazili na někoho, kdo šel část cesty s námi. Právě to je ostatně jedním ze smyslů svatojakubské cesty. Trasu chodí lidé z celého světa a každý, kdo jen trochu umí anglicky, si s vámi bude chtít popovídat. Sdílení životních příběhů mi dalo určitý nadhled. Přišla jsem na to, že je to vlastně všude podobné – každý řeší nějaký problém.

Další výhodou a velkým nezvykem bylo, že jsou na cestě do Santiaga všichni ochotní pomáhat. Ve chvíli, kdy se Honzovi za největšího lijáku porouchalo kolečko invalidního vozíku, se nestalo, že by kterýkoli z procházejících nezastavil a nezeptal se, jestli nám nemůže něčím pomoci. Během poutě jsem nejednou zažila, že nás někde zdarma ubytovali či nakrmili. Část cesty nám poutníci dokonce pomohli tlačit invalidní vozík. Duch camina totiž nadchne každého.

Přátelé na celý život

Abychom ani my nezůstali pozadu, nabídli jsme pomoc jednomu německému páru, který řešil, že si žena zvrtla kotník a nemohla v cestě pokračovat dál. Jelikož nám doprovodné vozidlo vozilo elektrický invalidní vozík, navrhli jsme jim, že bychom mohli ženu převážet tak, aby alespoň muž mohl pokračovat v cestě. Z Němce se vyklubal fyzioterapeut, tak nám oplátkou kromě tlačení vozíku nabídl i rekonvalescenční služby. A kromě pomocníka a fyzioterapeuta se stal naším přítelem – troufám si říct na celý život. Přesně takový typ přátelství se totiž s lidmi, se kterými zažíváte podobná dobrodružství, navazuje.

Stopka v Baku. Velké cyklodobrodružství zastavila pandemie

Pouť zbořila všechny bloky a strachy, které jsem na jejím počátku měla. Na konci cesty jsem na sebe byla opravdu pyšná. Dokázala jsem sama sobě, že zvládnu putovat měsíc v cizí zemi, neztratit se a domluvit se. Dodala mi neuvěřitelné sebevědomí a zjištění, že ty největší překážky si člověk nese ve své hlavě. Že ještě existuje v lidech dobrota. A že nic není nemožné, stačí chtít – což se stalo i hlavním mottem celého dokumentu Camino na kolečkách, který jsme o pouti natočili.

To nejdůležitější, co jsem na cestě našla, ale bylo zjištění, že nic dalšího nalézat nemusím – ty podstatné věci totiž už dávno mám. Člověku stačí to málo, co se vejde do jednoho batohu.

EVA TOULOVÁ