Už když jsem montoval dohromady podvozek sajdy, speciálně připravované pro expedici Peking 40 000 km, měl jsem pocit, že s pérovacím teleskopem není něco v pořádku. Zdálo se mi, že je příliš tvrdý, že nechce chodit. Ve Velorexportu v Vamberku, kam jsem kvůli tomu volal, mi řekli, že to je novinka. Extra pro ně dělané zesílené provedení s progresivně vinutou pružinou z tlustšího drátu. A tak jsem se dal uchlácholit, že to tak má být. Jen se mi nezdálo, že když jsem si vlezl přímo na sajdové kolo, tak se tlumič pod mými víc než devadesáti kily ani nepohnul. Po prvních kilometrech se ale najednou rozhýbal a zdálo se, že bude chodit docela normálně. Ani jsem ho tedy nerozdělával a nekontroloval vnitřek. Což byla chyba.

Na prvních pořádných dírách ukrajinských silnic jsem najednou měl pocit, že by i tenhle extra tlumič potřeboval přitvrdit. Že jde sajda do kolen příliš často. Tak jsem nejdřív sám jedním pootočením zvětšil předpětí péra, pak, s pomocí chlapců v jedné dílničce, přidal ještě jeden stupeň. Tlumič od té chvíle pružil téměř ideálně, ale po dalších sto kilometrech začala při odlehčení kývačka sajdového kola příšerně mlátit do rámu.

Za Belgorodem jsem musel zajet k autodílně. A tam, po demontáži kola, jsem si jen ověřil to, co už jsem tušil. Něco uvnitř povolilo definitivně a tlumič se rozjel.

S ochotnou partou mechaniků jsme to ve svěráku rozdělali a přišli na to, že se uvolnila a dovnitř spadla matka, která má držet píst hydraulického tlumení na pístnici. Kromě toho, že byl píst u jedné strany neuvěřitelně vydřený, i několik planžet, které mají dělat ventilky a cosi, co bylo z gumovitého plastu a co už se nedalo rozeznat, jak to vlastně vypadalo, bylo také po smrti. Takže závada ve zdejších podmínkách prakticky neopravitelná.

Jeden z mechaniků, podle toho, že byl nejmíň špinavý, nejspíš vedoucí, okamžitě skočil do auta a odjel, ostatní mi po chvíli sdělili, že koupit nový teleskop. Že do Jawy se tu prý dá koupit všechno, takže když je moje koljaska (sajda) od Jawy… Fakt ho za chvíli přivezl! Jenže standardní, se slabší pružinou a menšími silentbloky. Ale ty se přelisovaly, tlumič namontoval a už zas jedu.

Jsou tu nečekaně nezištní, ochotní pomoci. Tlumič stál pět set Rublů, což je míň, než by stál u nás, a za pomoc a práci si odmítli cokoliv vzít. O tom, že pro to někam jeli vlastním auťákem, ani nemluvě. Ruble už jsem neměl, tak jsem tlumič platil dvaceti Eury. Ale oni, že to je moc, ještě mi dvě stě Rublů vrátili. Že to mám na dobrejch dvanáct litrů benzínu!

Budu tu muset tu nezištnou pomoc příležitostně někomu oplatit.

Přátelští jsou tu i policajti. Zatím všechno, co se mnou řešili, se odbylo úsměvem a přáním šťastné cesty. Je jich tady víc než dost. Kromě stálých kontrolních stanovišť hlídají na silnici, někdy třeba i dvě kontroly za sebou na pěti kilometrech. Skoro všichni mají po ruce radarové pistole. Měří se tu ve vesnicích (60 km/hod) i mimo (max. 90km/hod), často taky kontrolují zdálky dalekohledem zákaz předjíždění. Místní si z toho nic nedělají. Většinou to znají, vědí kde co a v protisměru zdálky blikají, jako to bývalo u nás. A tak všichni jedou jak v jednom z geniálních písničkovejch textů Kapitána Kida: „Vod toho jak šlapou na plyn, každém botu má jak Chaplin“…

Na silnici se dělá, čtyřproudovou tu svedli jen do dvou a na značce je čtyřicítka. A zákaz předjíždění. Je to tu rozbité a taky, abych to nepřeháněl, jedu teda sedmdesát. Ale Rusi ne! Vyloženě je mý tempo zdržuje a tak mě předjíždějí stovkou i víc a to dokonce i zprava, mají-li tu nejmenší šanci se vecpat. Jestli přivezu domů zdravej blatník od sajdy, bude to zázrak. Tady se předjíždí zprava i v každém městě a to tak, že nestačíte hlídat, z který strany tam strčí někdo čumák dřív!!!

Petr Hošťálek

Zajímají vás i předchozí díly?

Zde si můžete přečíst, jak to všechno začalo, jak dojel Petr Hošťálek na Ukrajinu a jak hledal po Kyjevě Autoklub.