Ráno dost brzy vstávám, rychle balím v nizoučké trávě, kam jsem večer postavil stan i motorku a hurá na silnici. Ani by mě bylo nenapadlo, že jsem byl od silnice půl kilometru! Ale tachometr to ukázal.

Silnice, jak slibovali kluci motorkáři v Omsku, je dobrá, dá se jet až sto třicet, a tak za to beru. Za chvíli je za mnou sto kilometrů a nedlouho na to přepínám na rezervu.

Jenže u pumpy jsem neuspěl, z chraptícího reproduktoru se ozvalo jen „Nerabotajem.“ Když se ptám, jak dlouho ještě nebudou, ozývá se důrazněji „Nerabotajem!!“ A když se zeptám proč, reproduktor zařve „NERABOTAJEM!!!“

Takže mi dva kilometry na to dochází benzín definitivně a nezbývá, než najít u cesty plastikovou flašku, udělat z ní nálevku a nalejvat z kanistru. Je to poměrně snadné, tady se kolem silnice válí v průměru deset flašek na kilometr, zkusil jsem si to dvakrát spočítat a vychází to skoro přesně.

Dneska byla patálie s tankováním z kanistru ještě jednou, etapa z Omska do Novosibirsku je dlouhá přes 650 kilometrů a když beru za plyn, tak je spotřeba podstatně vyšší, než jindy. Jinak ze zajímavostí bylo jen polití rozpálené mašiny dobře jeden a půl litrem benzínu z vadné hadice u pistole (samozřejmě zaplaceno z mojí kapsy, tady není odvolání) a smrtelný střet se startující vránou. Měla špatnej odhad, asi tu není zvykem, že by sajdkáry jezdily přes sto. Já to naštěstí přežil a plexisklo s levým blinkrem jako zázrakem taky.

Šedesát kilometrů před Novosibirskem jsem se poprvé dostal ke trati transsibiřské magistrály, i když jsem k ní musel po polňačce, loukou, hejnem obrovskejch masožravejch sibiřskejch much. Vypadaj jak třímotorový eroplány a žerou zrovna tak! Dokonce i za jízdy na motorce, kterou díky svejm třem motorům snadno dohoněj!!!

Postávám mezi kolejemi a čekám na vlak. Jako trofej jsem si tu našel kus uhlí ještě z doby, kdy tu jezdila pára a hlavu rezavého přetrženého šroubu od kolejnice. Když z mezírky mezi dvoukolejí zaměřuju foťák na přijíždějící lokomotivu, houká na mě jako zběsilá a já vzpomínám na rozmazaný obrys rozlícené rychlíkové lokomotivy, kterou fotil geniální inženýr Jirka Soukup přímo z prostřed kolejí. Měl přesně spočítáno, kdy je nejvyšší čas zachránit se i se stativem skokem z kolejiště, v těch místech měl bílou čtvrtku a když v hledáčku zahlíd, jak zmizela pod mašinou, věděl, že je čas. Ten vždycky říkal, že takhle se má rychlík fotit za zatáčkou, aby tě mašinfíra zblejsk, když už je pozdě a nezačal brzdit. Jenže to v mým případě nepřichází v úvahu, tady jdou na obě strany koleje rovně až do nevidím…

Ještě fotku „samodělky“, náklaďáku, vyrobeného ruským všeumělem vlastnoručně a jednu fotku, na níž jsou pohromadě stará vahadlová pumpa, hejno sloupů z doby „sověty a elektrifikace Ruska“ a úplně vzadu už čouhající ultramoderní věž mobilního pokrytí…

A pak zatáčím k hospůdce, abych si dal talíř soljanky a nemusel večer vařit, a jedu se utábořit k nedalekému jezeru. Do Novosibirska je kousek, to zvládnu hravě před zítřejší snídaní.

Petr Hošťálek