Všichni jsme se dozvěděli spoustu zajímavých a poučných informací. Víme třeba, že levné dřevo na vory se těžilo v jižních Čechách a na Šumavě. S jeho stavbou bylo zapotřebí hodně práce. Šíře voru měla 5 m a spojené klády – tzv. prameny dosahovaly délky 100 až 120 m. Na voru pracovali kvůli náročnosti pouze muži – převážně 4, někdy už i chlapci ve věku 12, 13 let.
Číslovka, kterou jsme si všichni zapamatovali, byla trojka: 3 dny v průměru muži stavěli vory, 3 dny po řece trvala vlastní plavba, 3 dny se vraceli z Prahy nazpátek pěšky domů. Nedílnou součástí plavby byly plavecké hospody, kde plavci přespávali a občerstvili se. Je škoda, že voroplavba skončila kvůli stavbě přehrad.
Ale to beseda zdaleka neskončila. V druhé části následovala vlastní stavba voru ze dřeva. Tato práce všechny moc bavila a na samém závěru jsme si četli z knih: R. Velková – J. Frölich – Plavecké historky a A. Husová – O zaniklém řemesle vorařství. Ukázka, která hovoří za vše: Naši předkové byli dobří hospodáři. Využívali sílu řeky pro dopravu, ve mlýnech, na pilách a v elektrárnách. Řeku milovali, starali se o ni, chránili ji, nikdy jí neubližovali. Žili v dokonalém souladu s přírodou.
Doufáme, že naše i příští generace si tato slova vezme k srdci a vrátíme se k tradicím. Ještě jednou chceme poděkovat za přínosnou besedu, na kterou budeme dlouho vzpomínat.
Dana Ryšlavá, vyučující ZŠ a MŠ Žimutice
