Milý deníčku,
ani nevíš, jak moc se těším do školy. Doma už se začínám nudit i přesto, že je tu dost práce, jak na zahradě, tak doma. To víš, začíná jaro a tedy i jarní úklid. Dnes ráno jsem si přerovnala všechny šuplíky a skříňky, které v pokojíku mám. Ani bych nevěřila, že se k tomu dokopu. Venku bylo krásně, skoro dvacet stupňů, a tak jsem se rozhodla, že pomůžu mamce na zahradě. Sázely jsme okrasné květiny a povídaly si. Opravdu mě mrzí, že musíme trávit doma tolik času, i když je venku tak krásně.
Odpoledne jsme musely jet do města na nákup, takže jsem vyzkoušela svou růžovou roušku, kterou mi mamka předevčírem ušila. Ve městě to na mě působilo opravdu děsivě. Všichni (naštěstí) měli roušky a mně to připadalo jako v hororu. Je to zvláštní vidět na dveřích obchodu červené nápisy obsahující podrobnosti o pandemii koronaviru, vyhrazené časy na nákup pro lidi starší šedesáti pěti let a tak podobně.
Také mám trochu strach o babičku a dědu, protože vím, že lidé v tomhle věku jsou nejohroženější. Naštěstí babička ani děda do obchodu nechodí, protože jsme se domluvili, že jim potřebné věci vždy nakoupíme, myslím si, že je to tak lepší.
Když jsme přijely domů z nákupu, udělala jsem si všechny úkoly, které nám učitelé poslali. Máme jich ještě víc, než kdybychom byli ve škole, a to mě přivádí k šílenství. Sotva pošlu jeden úkol, přijde mi další. Jak říká můj taťka, život prostě není fér.
No nic, už půjdu spát, zítra mám ještě dost práce do školy. Dobrou noc.

Lucie Jedličková (kvarta)
Táborské soukromé gymnázium a Základní škola, s. r. o.