Při letošní první červnové zkoušce, kdy s námi již poprvé ve sborové učebně Biskupského gymnázia nebyl, jsem napsala po jeho zvyku na tabuli citát, který předjímá i mou vzpomínku: „Někteří lidé mají na naše životy opravdový vliv. Vytvářejí lepší svět tím, jací jsou…“

Pan profesor mne provázel téměř celým životem, od mých studentských let na Střední pedagogické škole v Prachaticích, kdy jsem se v roce 1974 stala členkou Pěveckého sboru jihočeských učitelek (PSJU), až k našemu poslednímu setkání ve mlýně na Blanici a při koncertování hudebních přátel v srpnu 2020. Za těch více než 55 let, kdy řídil PSJU, by se asi těžko spočítalo, kolik z nás přivedl k lásce ke sborovému zpěvu, k lidové písni a poezii, kolik jeho studentek se i později věnovalo hudbě nebo následovalo jeho kantorskou činnost.

Za svou celoživotní sbormistrovskou činnost získal řadu ocenění (vedle sbormistrovských cen i Stříbrnou pamětní medaili od předsedy Senátu), o pěveckém sboru byly napsány diplomové práce, mnoho článků i recenzí z nejrůznějších domácích i zahraničních vystoupení, a proto jeho přínos v oblasti sborového umění ponechám povolanějším a vrátím se k několika svým vzpomínkám.

Ve škole to byl velmi přísný a důsledný pedagog. Vzpomínám na dlouhé a náročné sborové zkoušky, doslova mravenčí a precizní práci se všemi hlasy, obávaná přísná přezkušování zejména před zahraničními cestami. Vždy vyžadoval dodržování tzv. Společenského řádu PSJU, ze kterého nejvíce zdůrazňoval „zájem celku před zájmem jednotlivce“. Brzy jsme však poznávaly i jeho vlídnost a mnohé z nás začaly vnímat také jeho křesťanské smýšlení. Obdivovala jsem, jak si při nočních návratech z koncertů nikdy neodpočinul, procházel autobus a našel si na každou z nás chvilku na přátelské popovídání, i když byl celkově k našim výkonům zpravidla vždy kritický. Jednou z mála výjimek, kdy pan profesor nezvykle nešetřil chválou, bylo jeho hodnocení po natáčení pořadu Hudební setkání, na které nás již po oficiálním ukončení činnosti PSJU v r. 1993 přizval Mistr Eduard Haken, a sbor byl proto narychlo sestavený z bývalých členek a absolventek. Všechny jsme po vystoupení ve Zbraslavském klášteře cítily nepopsatelný pocit štěstí a vděčnosti, a věděly, že sbor nemůže skončit. A tak došlo k jeho obnově na novém působišti p. profesora při Biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích, kde se rozšířil i o mužské hlasy a kde se začal více věnovat i duchovnímu repertoáru, který byl panu profesorovi tak blízký.

Po celou dobu své sbormistrovské činnosti neustoupil ze své umělecké vize, která vycházela z jeho niterného sepětí s jihočeskou krajinou. Při interpretaci děl se nikdy nepodbízel a nepodléhal laciným efektům, ctil hudební předlohu, ale zároveň vždy usiloval o osobitý výraz sboru s důrazem na dynamické odstíny a barevnost hlasů. Svou životní filosofií, pokorou, opravdovostí a neokázalostí si získával úctu významných umělců a s mnohými, kteří pak se sborem spolupracovali, navázal i hluboká přátelství. Členkám a členům PSJU tak umožnil celou řadu milých a nevšedních setkání s neobyčejnými lidmi. K těm nejvýznamnějším patřil Mistr Eduard Haken, herci Radovan Lukavský a Alfréd Strejček, přední český houslista Bohuslav Matoušek, operní zpěvák Svatopluk Sem a další.

Přes všechna uznání a úspěchy sboru zůstával pan profesor vždy skromný, vnímavý k druhým a stále více tolerantní. Např. po zhlédnutí jiného sborového vystoupení, mi moudře napsal: “Jsem rád, že jsem mohl poznat. Dávno vím, že i v tom, co neodpovídá mým představám, je mnoho dobrého.“ S přibývajícím věkem se stále více projevovala jeho laskavost, sám říkal, že neví, jestli sbor vede kvůli sborovému umění nebo více kvůli v dnešním světě tak vzácnému společenství „spřízněných duší“. Díky sboru tak vznikla mezi některými členy mnohaletá přátelství, z našich letních prázdninových putování „Zpěvanek“ jsme mu pak pravidelně posílaly veršované pozdravy. Na ten poslední z loňského léta mi mj. odepsal: „…děkuji za pohlednici plnou poezie…mám z vás radost.“ Snad by měl radost i z našeho zpěvu při letošní první zářijové zkoušce, kterou velmi dobře vedla naše současná sbormistryně Anička Voříšková.

Stále více si uvědomuji, jaké bylo životní štěstí prožít „sborový život“ pod jeho vedením, dělat, co vás obohacuje a těší, a ještě tím přinášet radost druhým. Vím, že projevů vděčnosti nebylo nikdy dost. Snad jsme ho potěšili i poctivě zpracovávanými kronikami z našich cest a koncertů, vzpomínkami v rozhlasovém pořadu nebo třeba jen kytičkou pomněnek či sedmikrásek položených na dirigentském pultu před koncertem. Měl velmi rád setkávání po zkouškách sboru, společné večery na zájezdech a především lidové písně. Jeho srdci nejmilejší „U panského dvora“ a „Zaleť sokol“ také zazněly při posledním rozloučení.

Často jsem při našich zejména chrámových koncertech zažila nepopsatelný pocit zvláštního souznění, pocit, že nás něco přesahuje. Nejsilněji za zvuku varhan, hoboje a houslí nebo v podmanivém hlasu p. Alfréda Strejčka při společných pašijových koncertech, naposledy pak při vzpomínkovém hudebním setkání na Osuli dne 4. září 2021. Když zde zněla Dvořákova Romance f moll v interpretaci Bohuslava Matouška, kterou měl Theodor tak rád, nebo varhanní Modlitba za Theodora v podání Mikuláše Troupa, cítila jsem jeho přítomnost, byl s námi.

Milý Theodore, děkujeme a s úctou vzpomínáme.

Mgr. Hana Bezděková