Kliknutím zvětšíteNaději dostala mladá slečna díky Kontu Bariéry, které se rozhodlo věnovat jí letošní výtěžek z charitativního běhu Run and Help. Pomoci můžeme my všichni, nemusíme ani běžet nebo pořádat charitativní běh, stačí se jen zaregistrovat na www.runandhelp.cz a symbolicky přispět startovným v libovolné výši. Peníze, které se ze startovného vyberou, zaplatí Dáše její novou nohu, novou šanci na co možná nejplnohodnotnější život a co největší samostatnost. I na to, aby se jednou mohla věnovat cukrařině, kterou chce studovat. Dáša i celá její rodina za každý příspěvek předem děkuje.
Dáša a její příběh
Usměvavá dívka, která je i přes svůj handicap plná síly a odhodlání, přišla o nohu ve svých šesti letech. Může za to rakovina, kterou jí jako malé holčičce našli lékaři v kolenní kosti. Z banálního zranění byla pro celou rodinu totální změna života. „Začalo to nevinně. Dáša byla vždy živé dítě a ve škole se bouchla do nohy. Hodně jí to bolelo, tak jsme jeli na pohotovost. Nevypadalo to vážně, ale nakonec lékaři odhalili rakovinu. Byl to šok. Nepopsatelné pocity, strach a otázky, proč právě ona,“ vzpomíná Dagmar Trollerová - maminka Dáši.
Rok strávila Dáša a její nejbližší po nemocnicích. Prošla si chemoterapií, do které všichni vkládali naděje. „Je hrozné dívat se na dítě, jak se vám ztrácí před očima, jak se mu ztrácí jiskra z očí a chřadne,“ vzpomíná na těžké chvíle se slzami v očích maminka.
Už jako malá holčička musela podstoupit chemoterapii.
Nejhorší bylo, že léčba nezabrala a malá holčička musela na operační sál. Nikdo nevěděl, zda stačí odebrat jen část kolene a nebo zda se z operace vrátí bez nohy. To, co si všichni nedovedli ani představit, se nakonec stalo skutečností a dívka o nožku přišla.
„Byla jsem malá, ale věděla jsem, co se může stát, doma mě na to připravovali, to byl taťkovo úkol. Hned jak jsem se probrala z narkózy, zajímalo mě, zda nohu mám, nebo ne. Ale když jsem se zeptala sestřičky, která byla na pokoji, utekla. Až o něco později, když se o mě lékaři starali, jsem pod peřinou zahlédla, že už žádnou nohu nemám,“ popisuje dnes už osmnáctiletá slečna.
Rok po nemocnicích, žádná škola, jen učení ve špitálech. Pak návrat do reality, který také nebyl snadný. V nemocnici a doma bylo vše růžové, nikdo se na dítě bez nohy nekoukal skrz prsty, ale malí spolužáci neuměli lhát a Dáše dávali zabrat. Na první stupeň základky nevzpomíná ráda. „Pak už se to postupně lepšilo,“ dodává dívka a je vidět, že dušička se ještě zcela nezahojila.
Ani s návratem k chození to nebylo snadné. Protéza tlačila, padala, ani přístup fyzioterapeutů nebyl vždy empatický. A tak si dívenka ke své náhradní noze vybudovala spíš odpor a skákala raději o berlích.
Většinu svého dětství chodila Dáša o berlích.
To se ale postupně začalo projevovat na zdraví. Trpěla záda, šlachy na rukou byly přetížené, bortilo se celé tělo. Byl čas zvážit návrat k protéze. A povedlo se. „Každý den je ale jiný, někdy vydržím mít protézu nasazenou půl dne, jindy pahýl bolí a musím ji po pár minutách sundat, ale snažím se. Jak ji přestanu nosit a odvyknu si, musím začínat téměř od začátku,“ říká mladá bojovnice.
Jiskřičky se jí do očí vrací, jen co člověk zmíní bionickou protézu. „Ta umí více napodobit skutečný rozsah kolene. Když jsem s tou mojí zkoušela běhat, neohýbala se dost rychle, ta nová by to měla zvládnout a chtěla bych s ní vyzkoušet i bruslit. I když asi zpočátku to nebude vůbec snadné. Počítám, že si asi i nabiju, ale to bych nebyla já, abych to nezkusila,“ říká mladá nespoutaná slečna, u které je vidět, že po svobodě pohybu opravdu touží.
Také její nejbližší by jí moderní protézu přáli a společně trénují, aby na ní byla Dáša co nejvíc připravená. Přísným andělem, který od malička na Dášu dohlíží, je její starší sestra Michaela. "Když Dáša přišla o nožičku, bylo mi ji moc líto. Své pocity jsem ale nedávala tolik najevo a snažila se být silná, abychom pro ségru byli oporou a ona vše zvládla co možná nejlépe,” říká Michaela Brožová, která se mladší sestře snaží pomoci a vozí ji i na akce Konta Bariéry.
Takové akce umožní Dáše potkat se s mnoha lidmi s podobným handicapem. „Je to skvělá motivace vidět někoho, kdo nemá třeba nohu a naprvní podhled to na něm vůbec nepoznáte. Velká výzva,“ přiznává Dáša.
Sestra Michaela byla Dáše vždy velkou oporou.
To, co jí celou dobu nejvíce pomáhá, je opora v rodině. Fakt, že nikdo nepodlehl chmurům a snaží se Dášu co nejvíce začlenit do běžného života. „Důležité je se nevzdat a snažit se užívat si života na maximum, jak jen to jde,“ shodují se Dáša, její maminka i sestra Michaela.
38
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
