Od středy do pátku byla vystavena jeho rakev zahalená modrobílou vlajkou v kostele Panny Marie pod řetězem řádu Maltézských rytířů u Karlova mostu, kam se s ním přišlo rozloučit přes 11 tisíc lidí. Protože sobotní zádušní mše sv. a poslední rozloučení se státními poctami v katedrále byly jen na pozvánky, tisíce lidí sledovaly přímý přenos na velkoplošné obrazovce umístěné na Hradčanském náměstí.
Do katedrály před polednem přicházeli pozvaní hosté. Mezi nimi byl Jihočech Miroslav Kalousek, který s Karlem Schwarzenbergem založili politickou stranu TOP09, nebo písecký rodák architekt Josef Pleskot. Na poslední chvíli těsně před polednem přispěchal do katedrály českobudějovický rodák, hudební publicista Jan Rejžek, kterého váže k zesnulému silné pouto. „Nastupoval jsem 1. července 1990 do Kanceláře prezidenta Václava Havla v den, kdy se Karel Schwarzenberg stal po odhaleném fízlovi Lžičařovi novým kancléřem. Jako člověk v takzvaném svobodném povolání jsem moc šéfů nezažil, ale tenhle byl úžasný. Dík za to, že mě tam Pánbůh dal, jak by řekl Karel,“ dodal Jan Rejžek.
Odchod na výročí sv. Anežky České
Mezi účastníky mše sv. byl současný generální vikář českobudějovické diecéze David Henzl i jeho předchůdce Adolf Pintíř. „Vzpomínám si dobře na neděli 12. listopadu 1989, kdy jsme po svatořečení sv. Anežky České vyšly ven před vatikánskou svatopetrskou baziliku,“ svěřil se Adolf Pintíř. „Přijeli jsme tenkrát s autobusem poutníků z Mladé Vožice. Najednou se mezi námi objevil Karel Schwarzenberg a hned volá: Kdo z vás je tady z jižních Čech? Jižní Čechy měl moc rád a ležely mu vždycky v srdci. A uvědomme si, že zemřel právě 12. listopadu čili v den výročí Anežčina svatořečení,“ připomněl Adolf Pintíř, který se účastnil sobotního pohřbu i zádušní mše sv. v Orlíku v neděli 10. prosince, v den nedožitých 86. narozenin. Po ní pak rodina uložila ostatky Karla Schwarzenberga do rodinné hrobky.
Mezi přítomnými na Hradčanském náměstí byli také manželé Václav a Marie Čechovi ze Sumrakova u Studené na Jindřichohradecku. „Přijeli jsme se dneska rozloučit, protože to byl náš Karel,“ usmívá se Václav Čech. „Byl náš poslední skutečný politik a státník,“ myslí si. „Vzpomínám si, jak jsem jej potkal na pohřbu básníka Martina Magora Jirouse v roce 2011 v Kostelním Vydří nebo loni při odhalení památníku Muzea tří odbojů na statku rodiny Mašínů v Lošanech,“ vypočítává setkání na událostech, které oba považovali za důležité.
„Karel Schwarzenberg odešel v požehnaném věku po naplněném životě a s ním odchází i politická kultura, kterou tady už ne každý naplní,“ říká Michaela Volenová z Českých Budějovic, která jej naposledy viděla na jaře při pohřbu bývalé chartistky a disidentky Dany Němcové v Praze. Spolu s ostatními ji dojalo, že při mši zpívali československou hymnu i koledu Narodil se Kristus Pán.
Do Prahy přijela i Daniela Grubhofferová z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. „S panem Karlem Schwarzenbergem jsem se chtěla rozloučit a dát aspoň takhle najevo, že jeho názory a životní hodnoty, které zosobňoval, mi byly vždy blízké: noblesa, vzdělanost, rozhled, kinderstube a ochota sloužit této zemi. Bezpodmínečně a bez ohledu na to, jak se k jeho rodině zachovala. Měl rád lidi a naprosto neokázale vypomáhal tam, kde bylo třeba, namátkou třeba připomínám, jak podporoval básníka Martina Magora Jirouse a mnohé další. Taky současně vnímám, že se dneškem éra Václava Havla definitivně uzavírá,“ dodává Daniela Grubhofferová.
Postřehy z kázání Tomáše Halíka
Obřady v katedrále vedl salesiánský kněz Ladislav Heryán, který před lety působil v Českých Budějovicích. Kázání měl známý teolog a farář akademické farnosti U Nejsvětějšího Salvátora v Praze Tomáš Halík, který uvedl několik důležitých momentů ze šlechticova života i námětů k přemýšlení pro ostatní.
- Myslím, že by Karel Schwarzenberg měl vejít do naší historické paměti jako vychovatel soudobé české společnosti, vychovatel k šlechetnosti. Tento český šlechtic byl šlechtitelem našeho veřejného života. Jeden z velkých vkladů, které dostávali šlechtici do života, ještě vzácnější než zámky a pozemky, byla výchova. Výchova k odpovědnosti za vše zděděné a svěřené, výchova k věrnosti duchovním a morálním hodnotám rodové tradice. Karla Schwarzenberga vychoval k vlastenectví především jeho otec, historik a hlavní autor dokumentu, jímž se česká šlechta statečně přihlásila k věrnosti českému národu a československé státnosti v době nacistického ohrožení, a který se účastnil protinacistického odboje. Rodina, vystavená pak šikanám a křivdám ze strany nacistického a poté Československého státu, komunistického režimu, musela brzy po válce opustit svou vlast.
- Na Karlu Schwarzenbergovi mohli všichni vidět, co znamená slovo gentleman. Nebyl povýšeným mentorem, nýbrž diskrétním inspirátorem, vychovávajícím především svým příkladem. Karel Schwarzenberg představoval to, co je často podceňovanou podmínkou zdravého vývoje společnosti: ctnost ušlechtilosti.
- Karel Schwarzenberg celoživotně čelil těm, kteří by chtěli vytrhnout náš národ z rodiny sjednocující se Evropy a způsobit tak morální, kulturní, politickou i hospodářskou sebevraždu naší země. Viděl dříve než jiní, že naše členství v Evropské unii a atlantickém obranném společenství je pro nás naprosto vitální nezbytností a hlavním národním zájmem. Byl člověkem spojujícím velké hodnoty, které se často kladly proti sobě. Ukázal nám všem, jak je nesmírně důležité spojení češství a evropanství, vlastenectví a světovosti. Ukázal nám ryzí vlastenectví bez jakékoliv páchnoucí příměsi nacionalismu, jedovatého národního sobectví, bez jakéhokoliv zápecnictví a omezenosti. Ukázal, jaký je rozdíl mezi hrdým češstvím a zatuchlým čecháčkovstvím. Naprosto integrálně spojoval v sobě to, co se mnohým zdálo jako nespojitelné: přirozenou noblesu aristokrata s hlubokou demokratičností a opravdovou lidovostí.
- Bylo pozoruhodné, jak až do pozdního věku dokázal být blízko zejména mladým lidem a mít jejich plnou důvěru a lásku. Byl člověkem báječného humoru, což ze všech jeho charismat připomínám zde právě proto, že jsem přesvědčen, že humor jako máloco jiného je rozeznávacím znamením zdravé spirituality, zdravé víry a zdravé zbožnosti. Fanatici a zahořklí skeptici nejsou humoru schopni. Víra nám dává nadhled, možnost zadívat se aspoň na chvíli na svět Božíma očima, vstoupit do onoho Božího smíchu, o němž mluví Bible, smíchu nad pyšnými bezbožníky, kteří se berou příliš vážně.
- Nikdo, kdo znal Karla Schwarzenberga, by o něm nemohl říci, že byl pyšný. A kdo ho znal dobře a zblízka, ví, že byl dokonce velmi pokorný.
- Karel Schwarzenberg je dnes hostem nebeské hostiny, je nový host v útulném a prostorném nebeském hostinci, kde je místa dost pro všechny. Kdysi na tomto místě u rakve Václava Havla – s jasnou narážkou na slib, který u rakve TGM pronesl jeho nástupce – slíbil Karel Schwarzenberg za nás, že těm později tolik vysmívaným hodnotám, které Havel napsal na prapor sametové revoluce, pravdě a lásce, zůstaneme věrní. Dovolte mi, abych za nás všechny – kdo se k tomu chtějí svobodně připojit - u rakve Karla Schwarzenberga obnovil tento slib: Milý Karle Schwarzenbergu, Karle, kníže, kníže náš, hodnotám, kterým jste sloužil, nedáme zahynout. Zůstaneme věrní. Kéž nám k tomu pomáhá Bůh. Amen.
Radek Gális
Z posledního rozhovoru
Některé myšlenky Karla Schwarzenberga z loňského rozhovoru v Deníku
O rozpadu Československa:
Je tomu skutečně už 30 let, kdy se k rozdělení republiky schylovalo. Přiznávám, že jsem bytostný Čechoslovák, a že jsem tehdá rozdělením trpěl. Je mi to dodnes líto.
O exilu:
Každá zkušenost člověka obohacuje, a tak samozřejmě i exil mě v poznání Rakouska a Západu obohatil, to nebudiž o tom pochyb. Sice jsem doufal, ale nevěřil, že ještě zažiju pád komunismu, a že se budu moci vrátit do Československa. Měl jsem sice jakousi naději, ale víru opravdu ne. Ostatně jsem zjistil, že sotva jeden z politiků na Západě věřil v rozpad sovětské říše. Všechny vlády tím byly tehdá překvapeny.
O zákonu Lex Schwarzenberg č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou:
Tzv. Lex Schwarzenberg zůstává ostudou a černou dírou v právním řádu ČR. V České republice bohužel nevidím nikoho, kdo by to chtěl napravit.
O víře:
Víru nezdědíte, samozřejmě mě v tom duchu rodiče vychovávali. Ale každý člověk musí taky jednou sám udělat rozhodnutí, což se mi podařilo. Nemohu si můj život představit a zajisté by úplně odlišně probíhal, kdybych nebyl věřící katolík. Jak člověk stárne, tím hlubší a silnější je jeho víra.