„Moje obrazy jsou hodně osobní. Promítám do nich své nejniternější pocity, které stále ještě úplně neumím s lidmi sdílet v rozhovoru,“ přibližuje Rebekah Coyan svoji tvorbu.

Na výstavě se spolupodílí sedm autorů. Aneta Buchtelová, Rebekah Coyan, Anna Saxlová, Soňa Kocandová, Vladimíra Polomisová, Markéta Šestáková a Pavel Zadražil.

Výtvarný styl každé autorky či autora je jedinečný. Mezi kresbami a malbou vyniká specifická tvorba Markéty Šestákové, která své obrazy vyšívá. „Na mých obrazech je typický život Cikánů v minulosti, když ještě kočovali, tábořili, žili si svůj život. Líbí se mi ta volnost, nevázanost, svoboda. Když tvořím, cítím se pak i já svobodná,“ říká paní Šestáková.

Aneta Buchtelová

Tvorbě jsem se začala více věnovat v šestnácti letech, inspiraci se snažím nacházet sama v sobě, v mé fantazii a pocitech.

Mé obrazy vyobrazují kousek mě samé.

Malování je pro mě únik od reality. Přináší mi radost z toho, že mohu přiblížit svoji představivost i okolnímu světu tak, že ji ztvárním v podobě kreseb.

Rebekah Coyan

První moje obrázky vznikly, když mi bylo kolem tří let, kreslím celý život. Bylo pro mě složité komunikovat s lidmi, kresby byly jednodušší způsob, jak svoje pocity sdílet s okolím. Nemám za sebou žádné lekce umění, můj styl a dovednosti se formovaly samostatně. Inspirací mi bývají moje pocity, které pro mě nejsou vždy jednoduché popsat, pochopit – ale když je nakreslím, začnu jim rozumět lépe. Někdy také na papír zaznamenávám obsahy halucinací, snadněji se s nimi pak vyrovnávám.

Moje obrazy jsou hodně osobní. Promítám do nich své nejniternější pocity, které stále ještě úplně neumím s lidmi sdílet v rozhovoru. Nestydím se je ale sdílet na papíře. Používám často pestré barvy, chci i do černých myšlenek vnést trochu humoru. Myslím si, že s humorem člověk zvládne nakonec překonat vše.

Výtvarná tvorba je pro mě nejvíc naplňující způsob ventilace emocí, pomáhá mi pochopit sebe. A i pro okolí to může být způsob, jak pochopit mě. Když se soustředím na kresbu je to pro mě taková terapie. Trochu takový rozhovor se sebou – a případně i s okolím.

Soňa Kocandová

Tvorbě jsem se začala naplno věnovat v pubertě, kdy jsem malovala tmavší obrazy. Nyní tvořím celkem veselé obrazy, ve kterých mě podporuje přítel. To on mi k Vánocům 2020 daroval plátna, barvy a štětce. Od té doby jsem namalovala už pár desítek obrázků, které tvořím technikou akrylu.

Nejradši mám mandaly, na které umisťuji i drahý kámen podle znamení zvěrokruhu objednavatele. Dále je pro mě inspirací symbolika lotosového květu, květu života a jing jang. Všechny tyto obrázky mají skrytou moc a pro mě jsou léčivé. V poslední době zkouším i techniku pouring, která vypadá podle mě moc hezky.

Mé obrazy jsou vyjádřením mých emocí, které do obrazů vkládám. Spíše bych ale řekla, že působí pozitivně. Každý si na nich všimne něčeho jiného a ocení na nich i celkem precizní provedení, o které se vždy snažím.

Malování je příjemný únik od reality všedních dnů. Najednou neexistuje nic okolo, jen mé soustředění na detaily. Je to moc fajn pocit a cítím se při tom sama sebou. Miluju potom, když se na výsledek podívám zpovzdálí, pak vypadá ještě lépe. Malování mi přináší klid a vděčnost, že vůbec něco takového můžu tvořit a ještě lépe, když obrazy poslouží i někomu jinému, který se jím může kochat. Často ale mám problém se obrazu vzdát, každý je pro mě srdeční záležitostí.

Vladimíra Polomisová

Výtvarné tvorbě jsem se začala věnovat před třiceti lety. Inspirací jsou pro mne příroda, mystika a věci kolem nás. Moje obrazy jsou z části abstraktní, někdy i konkrétní.

Malování je pro mne nutností, přináší mi uspokojení.

Anna Saxlová

Maluju a kreslím, co si pamatuji, mám i střední výtvarnou školu. Přesto se považuji za lidového umělce a spíše samouka :). Inspirací je pro mě můj vnitřní svět a příroda.

Obrazy se ponejvíce dají charakterizovat jako lidový expresionismus. Myslím, že mluví samy za sebe a je zbytečné je nějak popisovat. Naopak, čím méně výkladu obrazy mají, o to větší prostor ponechají představivosti každého pozorovatele.

Čím je pro mne malování, co mi přináší? Někdy stres, někdy úlevu. Záleží, jak moc se dokážu odpoutat od vědomí nedokonalosti každého tahu. Když se odpoutám, je tvorba flow, proud koncentrace a bytí tady a teď. A taky je zrcadlem obav i přání. A snad odráží i jedinečnost bytosti, která ho tvoří.

Markéta Šestáková, Život jako vyšitý

V roce 1992 jsem dostala pozvání uveřejnit několik svých obrázků do romského časopisu, spolupráce pak pokračovala. Malba mě ale neuspokojovala. V tu dobu mi dcera přinesla krabici bavlnek. Zkusila jsem namalovat obraz a pak jej vyšít. Bylo to na téma, jak Cikánka hádá z ruky pocestnému. Janko Horváth a další lidé z Muzea romské kultury v Brně chtěli, abych ve vyšívaných obrazech pokračovala.

Kromě romských témat je mi blízká i španělská hudba, její rytmus, španělské tanečnice. A moře. K němu jsem se vždycky chtěla podívat!

Na mých obrazech je typický život Cikánů v minulosti, když ještě kočovali, tábořili, žili si svůj život. Líbí se mi ta volnost, nezávaznost, svoboda. Když tvořím, cítím se pak i já svobodná. Mohu si obrazy upravit podle svého, vyprávět jimi příběhy.

Vyšívání obrazů mi přináší klid. Když jsem unavená, nebo když jsem rozrušená, pustím si potichu televizi, při ní vyšívám. To mě nabíjí energií, uklidňuje, odpočinu si u toho. Každý den se těším, že zase kousek popošiju, obraz se začíná utvářet, zase kousek přibude. Šiju každý den tři, čtyři hodiny.

Pavel Zadražil

Inspirací je pro mne příroda, historie, literatura, svobodný život. Obdivuji Leonarda da Vinciho, pro můj život je důležitou osobou Ježíš.

Věrka Michalicová