Narodil se 15. srpna 1869 v korsickém Ajacciu v rodině nebohatého šlechtice Carla Buonaparte, s nímž odešel v devíti letech do Francie a po jeho smrti vstoupil v 16 letech do armády. Jako velký vyznavač Rousseaua uvítal proto s nadšením příchod Velké francouzské revoluce v r. 1789, které v dalších letech  nejen věrně sloužil, ale díky ní též pochopil mocnou sílu činu a umění jednat. V armádě na sebe poprvé výrazně upozornil hlavním podílem na vojenském úspěchu bitvy o Toulon v prosinci 1793, která rozhodla o vítězství jakobínů a stal se brigádním generálem. Po protijakobínském převratu v červenci 1794 sloužíl novému Direktoriu a byl jím jmenován velitelem italské armády, z vyznavače osvícenství se však postupně stává chladný pragmatik, nesmírně toužící po moci.

V letech 1796-7 zbavil severní Itálii rakouské nadvlády a v r. 1798 táhl do Egypta, kde chtěl ohrozit tamní britský vliv, ale neuspěl. Po návratu do Paříže díky své popularitě úspěšného vojevůdce připravil státní převrat, který byl proveden 9. a 10. listopadu 1799 a Napoleon se díky němu stal jedním ze tří konzulů, kteří stanuli v čele státu. Nato již 13. prosince byl jmenován prvním konzulem a stal se faktickým vládcem Francie: nový režim se totiž brzy změní ve vojenskou diktaturu a v nástroj Napoleonovy osobní moci.

V r. 1800 Bonaparte opět porazil Rakušany u Marenga a v r. 1801 uzavřel konkordát s papežem Piem VII., upravující postavení církve ve Francii, jíž však předrevoluční majetek nevrátil. V r. 1802 provedl velmi důležitou školskou reformu, v červenci téhož roku byl zvolen doživotním konzulem a krátce po potlačení royalistického spiknutí a po zázračném přežití atentátu na Štědrý den v r. 1803 došlo k události, která se připravovala již od jara r. 1803: 10. května 1804 odhlasoval Senát zavedení císařské vlády a 8 dní poté jej prohlásil císařem, Ještě předtím v tomto roce (v březnu) však bylo pro Francii klíčové vyhlášení občanského zákoníku (Code Civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země.

Podrobnosti korunkovace Napoleona císařem

Za úsvitu 18. května 1804 zaduněly dělové salvy a do zámku Saint-Cloud, kde Bonaparte pobýval, přišli senátoři. Jejich představitel Cambacéres pronesl k Napoleonovi projev, který zakončil slovy: „Pro slávu stejně jako pro štěstí republiky prohlašuje senát od tohoto okamžiku Napoleona císařem Francouzů“.. Nato se mu dostalo odpovědi: „Přijímám tento tiul, o němž jste přesvědčeni, že přinese užitek slávě národa“.

Během dalších měsíců bylo po mnoha jednáních ustanoveno, že císařská korunovace, kterou chtěl Napoleon navázat na nikoho menšího než Karla Velikého, spojená s jeho pomazáním z rukou papeže Pia VII. proběhne nikoliv ve Svatém městě jak bylo za podobných okolností obvyklé, nýbrž v pařížské katedrále Notre Dame, a to 2. prosince 1804. Do katedrály se dostavil nejprve papež (sice pod baldachýnem, ale pěšky) a po něm s velkým zpožděním s manželkou Josefínou i císař v purpurově sametovém plášti, podšitém hermelínem a se všemi odznaky moci: na hlavě měl olivový věnec, v pravé ruce žezlo a v levé znak spravedlnosti jako symbol plné svrchovanosti. V jeho průvodu byly neseny též insignie představující „Královské odznaky Karla Velikého“, tj. zlatá koruna, meč a žezlo, které byly poté uloženy na oltáři.

Z celého průběhu obřadu byla zřejmá Napoleonova snaha o zlehčení papežovy úlohy. Císař a císařovna se sice nechali papežem pomazat, ale poté během slavnostní mše Napoleon sám vystoupil k oltáři, vzal z něj korunu a položil si ji na hlavu, čímž se konečně stal císařem Napoleonem I. Nato vzal korunu své ženy, která se mezitím k němu přiblížila v krásném hermelínovém plášti s vlečkou, přidržovanou jeho sestrami a švagrovými, na chvilku si ji dal na vlastní hlavu a pak ji vložil na hlavu Josefíny. Poté se císař s císařovnou odebrali k připraveným trůnům, papež zvolal dle remešského rituálu „Vivat Imperator in aeternum!“ a  pak přišlo provolávání slávy oběma přítomným asi 6000 (!) pozvanými hosty. Po mši odešel Pius VII. do sakristie a Napoleon složil civilní přísahu. Tím celý obřad skončil a nato se císařský průvod následovaný papežským vydal z katedrály přes náměstí Svornosti do Tuilerií.

Tento pompézní obřad probíhal v těžké době: již v r. 1803 Angličané vyhlásili Napoleonovi válku a v r. 1805 zničili francouzské loďstvo v bitvě u Trafalgaru. V Evropě však vládl Napoleon; 2. prosince 1805 zvítězil ve své nejslavnější „bitvě tří císařů“ u Slavkova, v r. 1806 po zániku Svaté říše římské (existující plných 844 let!), založením Rýnského spolku pod jeho protekcí a vítězstvím v bitvě u Jeny se stal pánem celého Německa a na podzim r. 1809 donutil Rakousko po tuhých bojích k uzavření míru. Ten byl zpečetěn v dubnu 1810 Napoleonovým sňatkem s Marií Luisou, 18-letou dcerou „už jen“ rakouského císaře Františka I. Císař Napoleon I. se tak na konci r. 1809 octl na vrcholu své moci: kromě Francie ovládal Evropu od Rýna k Labi a od Severního a Baltského moře až k Jadranu a třicet departementů jeho říše se rozkládalo na 750 tis. km2 a žilo v nich přes 70 miliónů lidí.

Pak již následoval pozvolný, ale trvalý sestup

Od r. 1810 stále narůstal jeho konflikt s další velmocí, jenž vyvrcholil tažením do Ruska v červnu 1812. Rusové pod velením maršála Kutuzova před Napoleonem stále ustupovali a utkali se s ním až v bitvě u Borodina s nerozhodným výsledkem. Krátce nato vstoupil Napoleon do Moskvy, ale brzy si konečně uvědomil, že žádného jednání o míru se nedočká. Proto se v polovině října rozhodl k návratu domů, jenže Kutuzov mu zatarasil cestu na jih a tak Napoleon se musel vracet stejnou cestou. Slavná Grande armée se proto díky toho roku velmi brzké ruské zimě, prohrané bitvě u Krasného a potížím na Berezině prakticky rozpadla a zbylo z ní jen asi 93 tis. z dohromady v Rusku nasazených asi 680 tis. vojáků, což byla pouhá sedmina (!) původního stavu.

Od této chvíle byla již převaha na straně jeho soupeřů a když byla nová Napoleonova armáda poražena v říjnu 1813 v „bitvě národů“ u Lipska, tak se císařovo evropské panství definitivně zhroutilo, boj přešel počátkem r. 1814 na území Francie a spojenci vstoupili koncem března téhož roku do Paříže. Po abdikaci byl Napoleon vypovězen 20. dubna na ostrov Elbu a na francouzský trůn se vrátila dynastie Bourbonů s králem Ludvíkem XVIII.

Zdánlivě přemožený Napoleon však svým soupeřům předvedl něco zcela nevídaného. Na konci února 1815 opustil tajně Elbu, vylodil se na jižním pobřeží Francie, přes Provenci brzy dostal až ke Grenoblu, kde k němu postupně začali přecházet první místní vojáci, a když se k němu 14. března přidal v Lyonu jeho bývalý maršál Ney s „trestnou“ armádou, vstoupil 20. března 1815 do Paříže bez jediného výstřelu a zde byl přijat opět jako francouzský císař.

Ten již nyní nabízel mír za cenu, že se spokojí s přirozenými hranicemi Francie, což jeho soupeři ale odmítli a rozhodli se jej definitivně porazit. Císař tedy se svou poslední armádou vyrazil do Belgie, kde 18. června 1815 došlo k rozhodující bitvě u vísky Waterloo: ta se zpočátku vyvíjela pro Francouze dobře, ale po zásahu pruské armády, která přispěchala na pomoc tísněným Angličanům, byli Francouzi nakonec drtivě poraženi.

Tím skončilo tzv. stodenní císařství, Napoleon podruhé abdikoval, dal se k dispozici Angličanům a ti jej internovali na ostrově sv. Heleny, kde za necelých šest let zemřel. Přitom je zajímavé, že jeho vojenská sláva jej nepřežila, ale důležité reformy z let 1802 a 1804 ano.

Mgr. Petr Luniaczek