Nad ním se na průčelí tyčí obří hlava. „To je plastika nitranského knížete Pribiny, kterého vypudil moravský kníže Mojmír. Autorka jich měla asi pět, tento zbyl a jedné noci ho brigádníci připevnili nad dveře,“ vzpomíná Čáp. A přidává: „Později se nás revolucionáři ptali, jestli to není Marx.“

Co do služby, je kmetem již šedesát let fungující vědecko-výzkumné stanice. Z hlediska archeologie je to nicotné období, systematickému průzkumu Pohanska však zasvětil většinu svého života.

V praxi se Čáp významně podílel na řadě objevů. Jeho dřívější domněnku o druhé rotundě potvrdili archeologové z Masarykovy univerzity až padesát let od počátku výzkumů. Na místě malého kostela a v jeho okolí získali artefakty, které do té doby v nálezovém fondu Pohanska nebyly známy. „Odkryli jsme tam čtyři hroby. Jedna kostra byla obří, studenti jí proto přezdívali Schwarzenegger. Antropologové určili, že muži zřejmě někdo usekl hlavu,“ popisuje Čáp.

Pavel Čáp v dílně na Pohansku u Břeclavi

Hledání příběhů z devátého století je součástí jeho života. „Fantazírování k tomu patří. Přemýšleli jsme, kdo mohl být pohřben na tak čestném místě a pravděpodobně popraven. Místní potentát? Někdo, kdo se znelíbil velkomoravským knížatům?“ zamýšlí se Čáp.

Jak sám říká, jako technický pracovník je taková holka pro všechno. „V létě organizuji práci brigádníků v terénu, v zimní sezoně je potřeba zpracovat a zdokumentovat nálezy objevené v hlíně,“ ukazuje na menší i větší papírové pytle ve své dílně.

Gombíky i relikviářky

Obsahují kousky keramiky, slovanských nástrojů nebo kosti. „Třídění, čištění, umývání, slepování střepů, konzervace kovových předmětů… Než se nadějete, je tady znovu letní sezona,“ přibližuje pracovní koloběh. Za šedesát let se inventář na Pohansku nafoukl na více než tři sta tisíc položek. „Nejvíce je keramiky, která je roztřískaná převážně v lokalitách smetišť. V dobách raného středověku nebyla moc kvalitní, zřejmě jí tehdejší obyvatelé spotřebovali dost,“ zmiňuje Čáp.

Nejzajímavější pro veřejnost jsou třpytivé předměty právě z pohřebiště. „Zlaté a luxusnější šperky nebyly určené pro každodenní nošení. Nejsou tak obnošené, lidé je nejspíš nosili při slavnostních příležitostech,“ povídá.

Čáp v dílně vyrábí jejich napodobeniny. Nejčastěji gombíky a náušnice, ale i malé schránky – křesťanské relikviářky. Dlouhodobější vystavování originálů je totiž může nenávratně poškodit. „Jsem samouk. Přivezli mi sem nářadí ze zrušené laboratoře, tak jsem ho vzal do ruky a učil se,“ konstatuje.

K titěrné hodinářské práci patří třeba pájení milimetrových granulí pod lupou. Tajemství výroby velkomoravského šperku Čáp s kolegou odkrývá také ve stejnojmenné knize.

V archeologické lokalitě Pohansko mají letos řadu výzkumných plánů. Zástupci univerzity již informovali, že začali s přípravami a čištením ploch.

Pavel Čáp

Pavel Čáp v dílně archeologické stanice na Pohansku u Břeclavi restauruje a dokumentuje nálezy z vykopávek, ale i vyrábí zdařilé napodobeniny velkomoravského šperku.Zdroj: Deník / Přemysl SpěvákNarodil se roku 1951 v Kubšicích u Moravského Krumlova, s rodinou žije v Břeclavi.

Tvoří součást výzkumného týmu velkomoravského hradiska Pohansko u Břeclavi, kde pracuje od roku 1975.

Jeho nejvýznamnější přínosem pro výzkum lokality je objev rotundy a k ní přilehlého pohřebiště v roce 2008, na které legendu jihomoravských archeologů, profesora Bořivoje Dostála upozorňoval již před lety, nicméně jeho domněnka se potvrdila až po více než třiceti letech, kdy byl proveden výzkum.

Je znalcem a napodobitelem velkomoravského šperku, vyráběného tradiční i moderní cestou.

Systematický průzkum hradiště Pohansko začal v roce 1958. Objekt archeologické stanice vznikl o něco později jako provizorní, slouží však doposud.