Během posledních měsíců se stavební trh dramaticky změnil. Většina firem má plné kapacity a práci na měsíce dopředu. Proto i řada veřejných soutěží zůstane bez vítěze nebo se do nich žádný dodavatel ani nepřihlásí. „Je to stav, který jsme očekávali. Už řadu let veřejně říkáme, že si hlídáme rentabilitu zakázek, a proto se zaměřujeme především na privátní sektor a tomu veřejnému jsme se vyhýbali,“ říká Jiří Kozel (na snímku), jednatel společnosti Swietelsky stavební a ředitel její divize Pozemního stavitelství.
Co současný stav způsobilo?
Důvodů je víc. Z těch dlouhodobějších je to hlavně celý systém vzdělávání a s tím související myšlení lidí a rodičů dětí. Proto se bohužel i na kvalitního řemeslníka pohlíží jako na člověka neplnohodnotného, protože nemá vysokoškolské vzdělání. Existuje spousta škol, které neprodukují kvalitní absolventy a už vůbec ne v oborech, které jsou na trhu žádané. Máme tak mnoho absolventů střeních i vysokých škol, kteří nemohou najít uplatnění ve svém oboru a přitom pociťujeme katastrofální nedostatek kvalifikovaných řemeslníků a techniků.
O potřebě posilovat učňovské obory se ale mluví řadu let.
O to je to horší. Ukažte mi školské zařízení, kde se učeň stane špičkovým tesařem, klempířem nebo obkladačem. Navíc lidé, kteří znají dokonale řemeslo, se věkem blíží k důchodu a nemá je kdo nahradit. O předávání zkušeností těm mladým nemluvě. Ale stavebnictví trpí i odlivem mnohdy kvalitních odborníků do jiných odvětví, kde mohou pracovat v lepších podmínkách. Bez přesčasů, víkendů a svátků a za více peněz. Drtivá většina se jich zpátky už nikdy nevrátí.
Kde hledat východiska?
Přilákat kvalifikované mladé lidi do stavebnictví nebude jednoduché, i když příklady ze zahraničí ukazují, že to jde. Třeba v koncernu Swietelsky máme firmu se zhruba sto zaměstnanci, která má věkový průměr 27 let a pracuje v ní i přes dvacet učňů, budoucích klempířů, tesařů a pokrývačů. Tam už lidé pochopili, že být dobrým řemeslníkem není ostuda.
Jak tedy z toho?
Zásadním způsobem se musí změnit celý systém školství. Podle mne budou muset v budoucnu i tuto oblast vzít soukromé firmy do svých rukou. Čeká nás také digitalizace procesů, robotizace a rozšířená prefabrikace stavebních prvků. I tady ale bude stavebnictví narážet na nedostatek odborníků v oblasti IT, kteří se do odvětví nepoženou. Tento vývoj však nelze zastavit. Odhadnout, kolik pracovních míst přitom zanikne a jaké sociální dopady bude průmyslová revoluce mít, si však netroufám.
Hala a administrativní budova Docter Optics, Česká Lípa.
Foto: Swietelsky stavební
Jak se to dotklo firmy Swietelsky stavební?
Museli jsme samozřejmě vývoji přizpůsobit mzdy. I když se jiným oborům nelze úplně vyrovnat, snažíme se konkurovat slušným a férovým chováním k zaměstnancům a umožnit jim další vzdělávání a osobní rozvoj. Možná právě proto od nás mnoho lidí neodchází. Pokud jde o subdodavatele, udržujeme tradičně vysokou platební morálku a férový přístup. Důsledně se vyhýbáme rizikovým projektům a tak i naši dodavatelé se u nás cítí pod určitou ochranou.
Co se tedy změnilo?
Stavební investoři si dnešní, pro ně poněkud nekomfortní stav, do jisté míry zavinili sami. V době krize nemálo stavebních firem pod mnohdy brutálním cenovým tlakem a zničujícími smluvními podmínkami zaniklo. Paradoxně nejhorší smluvní podmínky měli a mají veřejní zadavatelé. Kdo má jen špetku zdravého rozumu a odpovědnosti k sobě, firmě a zaměstnancům, nemůže takovou smlouvu podepsat. Tito zadavatelé se nemohou divit, že jejich poptávky dnes zůstávají bez odezvy. Projevuje se zde i chybějící legislativa pro stavebnictví, kterou úspěšně využívají v Rakousku, Německu a dalších zemích.
Co tedy dál?
I my dodavatelé musíme změnit směr našeho myšlení. Zatímco dříve jsme se zaměřovali na získávání zakázek, nyní je třeba pečlivě zvažovat, jak je včas a úspěšně zvládnout, důsledně prověřovat dostupnost stavebních kapacit a odhadovat vývoj cen materiálů během lhůty výstavby. I když to je obtížné. Občas v sobě musíme najít také sílu zakázku prostě odmítnout. Naše klienty nelze zklamat. Nejen každá krize, ale i každé období konjunktury, má totiž jednou svůj konec.
PhDr. Zdeněk Zuntych