S fotbalem začínal jako kluk v přípravce SK Mladé. „Bydlím sice v Nových Hodějovicích, ale do školky jsem chodil v Mladém, kde mě rodiče přihlásili i na fotbal. Navíc tam dodnes hraje starší bratr Šimon,“ líčil Pařízek své fotbalové začátky. „Z Mladého, kde jsem hrál deset let až do svých patnácti roků, jsem odešel na střídavý start do českobudějovické Lokomotivy a pak na hostování do Písku,“ doplnil.

Další jeho kroky vedly už do Dynama. „Stalo se tak díky zahraničnímu turné v Kanadě,“ připomněl svou nominaci do krajské reprezentace mladšího dorostu. „Původně jsem jel jako náhradník, ale zřejmě jsem se osvědčil, protože pan Samec, který v Kanadě tým vedl, mě po návratu doporučil do Dynama.“

Do nejlepšího jihočeského klubu odešel na přestup a má tam dokonce i smlouvu, na působení v Mladém ale stále vzpomíná. „Ve třinácti letech jsem tam hrál za dorost proti osmnáctiletým klukům, ale bratr i další starší kluci mi hodně pomohli. Pro mě to byla velká zkušenost a myslím si, že mi to hodně dalo,“ ocenil. „Pan trenér Aggermann tehdy měl starosti se sestavou, a tak si mě, Petra Šimka a další kluky vytáhl ze žáků a týmu to tak sedlo, že jsme skončili v I. A dorostu druzí a za celé jaro jsme ani jednou neprohráli,“ říká hrdě a dodává, že nejlepší vzpomínku má na zápas s Novými Hrady. „Prohrávali jsme 1:4 a otočili jsme to v 90. minutě na 5:4. A ten gól jsem dal já…“

Rád vzpomíná i na zmíněnou cestu do Kanady. „Už jako malý kluk jsem měl dětský sen se podívat do Ameriky a poznat, jak to tam chodí. Já hrozně rád mluvím anglicky, a jelikož jsme v Kanadě bydleli v rodinách, měl jsem možnost deset dní v angličtině konverzovat.“
Po návratu z Kanady se hlásil na Složišti. „V Dynamu jsem se začal v šestnáctce u trenérů Rudy Otepky a Romana Lengyela, kteří mě při přípravných zápasech hodně chválili a patřičně mi tak pozvedli zdravé sebevědomí.“

Dařilo se mu i v sezoně. „Nejen mě, ale celému mužstvu,“ podotýká. „Skončili jsme v lize U16 druzí a Martin Šplíchal byl nejlepším střelcem celé soutěže,“ vyzdvihl Pařízek, jenž se sám záhy posunul do vyšší věkové kategorie. „Hráli jsme tréninkové utkání se sedmnáctkou, vyhráli jsme 2:0 a já dal oba góly. Pan Vlček, který U17 trénoval, mě oslovil s tím, že by bylo dobré to zkusit v kategorii U17 a já tudíž vždy po zápase šestnáctky ještě šel hrát za sedmnáctku. Bylo to dost náročné, ale v mé kariéře to byl další krok dopředu.“

Už předloni se mu podařilo splnit si další cíl, který si po svém příchodu do Dynama dal. „Chtěl jsem se prosadit do základní sestavy i v první lize dorostu a hraji tam pravidelně, což je skvělé,“ pochvaluje si. „Ještě ze šestnáctky si mě na pár zápasů vytáhl Pavol Švantner, což je trenér, jemuž jsem v Dynamu zatím nejvíc vděčný, on mi zatím asi nejvíc pomohl. Bylo mi šestnáct let a nastupoval jsem proti klukům, kterým bylo osmnáct devatenáct, ale pan Švantner mi přesto dal šanci v základní sestavě. Byla to moje zatím nejlepší sezona v Dynamu.“

První ligu dorostu Pařízek označuje za velice náročnou a těžkou soutěž, navíc také už velice sledovanou. „Chodí hodně diváků, pískají to prvoligoví rozhodčí a hrají tam i kluci, což už hráli ligu i za chlapy. A taky už tam svou roli hraje i psychika, jde o titul a nikdo nechce dolů. Jsou tam i nervy a emoce.“

Ligu dorostu chodí sledovat i skauti ligových klubů a fotbaloví agenti. Toho má už i Jakub Pařízek. „Je jím pan Kořínek z agentury Global Sport, která mi smlouvu nabídla už v době, kdy jsem byl v šestnáctce a my hráli proti Slavii. Po zápase za mnou a za Martinem Janáčkem, jenž je teď ve Spartě, přišel pan Pavel Zýka, což je šéf celé té agentury. Pak se mi dlouho sice nikdo neozval, nicméně když jsem začal hrát za devatenáctku, znovu mě tato agentura oslovila, já tu nabídku přijal a nelituji toho, jsem spokojen,“ podtrhuje.

Dalším jeho snem bylo zahrát si za druholigové áčko a dočkal se už v sedmnácti letech. „Bylo to loni v zimní přípravě v Jihlavě, kde jsem odehrál celý zápas a pak proti Příbrami druhou půli. Zahrál jsem si i s Lincem a Vlašimí. A jsem za to neskutečně rád,“ zdůrazňuje a upřesňuje, že do zimní přípravy 2017-18 tenkrát šel spolu s Martinem Šplíchalem. „Od začátku ledna jsme trénovali v týdnu skoro každý den dvoufázově, takže jsme prakticky nechodili do školy. Nebylo snadné to nějak skloubit, naštěstí mi má škola vyšla vstříc a já měl individuální plán,“ vyzdvihuje pochopení vedení Jirsíkova gymnázia.

Znovu do přípravy s áčkem šel i v nové sezoně v létě, to ho ale potkala velká nepříjemnost. „Hned po prvním tréninku jsem cítil strašnou bolest v malíčku na noze, ale doktor mi sdělil, že s kostí nic není, ale že je to hluboký zánět a že to bude chtít čtyři týdny klid. Trenér pan Horejš to se mnou probral s tím, že by tudíž bylo lepší si pořádně odpočinout a do přípravy pak naskočit s dorostem.“

Což Pařízek udělal, jenže malíček ho bolel dál. „Až posléze doktoři zjistili, že jsem měl přetočený poslední článek na malíčku, takže kost jsem opravdu zlomenou neměl, byla ale deformovaná, což bylo velice bolestivé. A co horšího, mě to na měsíc vyřadilo z přípravy, navíc v době, kdy jsem byl v A-týmu. Sice jsem z něj stejně mohl vypadnout, ale kdo ví, třeba taky ne. O tu šanci se o místo v áčku poprat jsem však přišel,“ říká s lítostí v hlase.
Co bude dál, sám neví. Čeká ho maturita, a protože má jedničky a dvojky, chce dál studovat. „V létě mi končí smlouva, až pak se budu rozhodovat, co dál. Zda půjdu na školu do Prahy, nejraději na Fakultu tělovýchovy, anebo na Pedák v Budějovicích. Teď to ale řešit nechci,“ přemítá.

Zatím ví jen to, že do přípravy s áčkem teď v pondělí nejde. „Fotbal mám rád a chtěl bych ho hrát, co bude ale dál, se teprve uvidí,“ krčí Jakub Pařízek rameny…