Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste do Českých Budějovic přicházel prvně?
Je to skoro dvacet let, ale jako by to bylo teď… Bylo mi sedmnáct a trenér Vlček si mě tenkrát vybral do ligového dorostu.

V dresu Dynama jste si odbyli premiéru v lize a góly jste střílel i v ligových soutěžích v Norsku, Polsku, Rumunsku a dokonce i ve Spojených státech.
Myslím, že zahrát si ligu, a to třeba i ve světe, je snem každého kluka, který se dá na fotbal. Ne vždycky to vyjde a já jsem strašně moc rád, že mně se to povedlo, že jsem měl možnost poznat velice fajn lidi a viděl jsem super místa. Těší mě, že teď mohu těm mladým přiblížit, čeho všeho se dá ve fotbale dosáhnout, co je ve světě čeká a co všechnoby pro to měli dělat.

Českých hokejistů za mořem je plno, nicméně pro české fotbalisty je Amerika stále nesmírně atraktivním působištěm…
Mám-li být upřímný, tak mě osobně Amerika jako člověka nikdy nijak moc netáhla. Kdybych tam nešel hrát fotbal, asi bych se tam nikdy nedostal. Ale teď po té své zkušenosti každému říkám, že kdyby člověk měl tu možnost a měl i peníze, ať rozhodně do Ameriky letí. Je to úplně jiný svět a je tam strašně moc věcí a míst, které člověk nikde jinde nemá šanci poznat.

Jak dlouho jste v Dallasu hrál?
Skoro dva roky. Po roce bohužel přišel covid a já nevěděl, jak dlouho to bude trvat, a tak když přišla nabídla z Plzně, nijak jsem se nerozmýšlel a vrátil se domů. Říkal jsem si, že když už člověk má být zavřený doma, ať to aspoň je blíž rodině a ne někde na druhé straně zeměkoule. Ale ta zkušenost je k nezaplacení a jsem za ni moc rád.

Vy ale máte za sebou nejen zahraniční angažmá, taky jste si zahrál za národní mužstvo. A to nejen, že jste si zahrál, v zápase s Anglii jste dal i vítězný gól.
Navíc to nebyla jen tak nějaká příprava, byl to kvalifikační zápas. Byl to nezapomenutelný zážitek, to asi už nikdy nic nepřebije. Pro mě byla velkou věcí už jen ta pozvánka do národáku, bylo mi už třicet let… Sice jsem měl tři starty v jednadvacítce, ale od té doby nic. Já byl kluk z vesnice, z Kadova, nohama jsem byl na zemi, ale někde v hloubi duše jsem věřil, že ta šance jednou třeba přijde. Když jsem dal ten gól, za repre a navíc proti Anglii, zastavil se mi svět…

Když jste se loni vracel ze světa, znovu jste si vybral Dynamo. Měl jste i jiné nabídky?
Já vždycky chtěl hrát tam, kde mě chtějí – a zájem Budějovic, kde já s velkým fotbalem začínal, byl velký. A vracet se tam, kde člověk začínal, je vždy hezké. Alespoň já to tak cítím.

Ale třeba Petr Zíka, s nímž jste v týmu, nebyl při vašem prvním angažmá v Dynamu na světě…
Kdybych do toho „střelil“ brzy, mohl jsem mu dělat tátu… Ale vážně, já věřím, že něco těm mladým klukům můžu dát, že jim mohu v něčem poradit.

Jako radili ti starší vám, když jste do Dynama přicházel?
Jasně, když jsem do Dynama přicházel prvně, byli tu Horejš, Lengy, Otepka, Hunal… Já, když přišel do kabiny, řekl jsem jen „Dobrý den“ a koukal… Pochopitelně mi hned řekli, že v týmu si všichni tykáme. To platí dál.

Když jste se do Dynama loni po letech vracel, našel jste ještě někoho z té bývalé party?
Už nikoho. Ale vlastně ano, gólmana Zdeňka Křížka, avšak ten teď dělá trenéra brankářů.

Na jaře vedete tým za nemocného Havla jako kapitán. Považujete si toho?
Samozřejmě, strašně moc si toho vážím. Že mě kluci zvolili, byla pro mě obrovská čest.

Vstup do jara vám vyšel. Věříte, že ligu zachráníte?
Když zazdíte půl roku, musíte pak v tom druhém půlroce zabrat daleko víc… Bude to těžké, máme doma teď třeba i Spartu, ale já v záchranu pevně věřím.