Klubový odchovanec, jenž si zahrál i za reprezentační tým a v dresu pražské Sparty a bratislavského fotbalu získal tituly mistra Česka i Slovenska, po minulé sezoně totiž svou bohatou fotbalovou kariéru ukončil.
Pár kol před koncem uplynulého ročníku první ligy jste v rozhovoru pro náš list uvedl, že docela rád byste si ještě o rok smlouvu v Dynamu protáhl, přesto jste se rozhodl skončit už teď. Přispělo k tomu i to, že v základu jste často chyběl?Rozhodnutí skončit už letos ve mně zrálo delší dobu. Hlavně proto, že se mi nechtělo už jezdit do Karviné na výlety a být jen na tribuně. Já od Horyny (trenér David Horejš – pozn.) samozřejmě věděl, jaká ta moje pozice v týmu je, chápal jsem to a byl jsem v pohodě, nicméně v pětatřiceti letech být v takové roli se mi nechtělo. Ale Horynovi jsem řekl, že pokud budu v roli hráče, budu o pozici v sestavě pořád bojovat, že to finální rozhodnutí, zda mě na hřiště pošle, bude na něm. Je to trenér a já jem ho vždycky respektoval. Ačkoli úplně šťastný jsem z té mé role v mužstvu samozřejmě nebyl, což Horyna dobře věděl. Já dělal maximum pro to, abych se na hřiště dostal. Že to třeba nevyšlo, je věc druhá, sám na sebe se však do zrcadla mohu kouknout, já osobně pro to dělal všechno.
Nicméně zápas proti Slovácku, který v minulém ročníku první ligy byl pro Dynamo poslední na domácím hřišti, byl pro vás zároveň i rozlučkou s vaší profikariérou. Byl to pro vás tudíž hodně specifický zápas?
Určitě to byl specifický zápas, úplně jiný než jakýkoli předtím! Co se týká emocí, určitě nejtěžší v mé kariéře. Ale bylo to i velké, já věděl, že se asi něco bude dít, určitě mě ale nenapadlo, že to spoluhráči a manželka přichystají v takovém velkém stylu. Tím spíš, když se pak objevil i Kuca (slovenský internacionál Juraj Kucka – pozn.).
Bylo vidět, že to prožíváte, to dojetí na vás bylo znát…
Bylo toho na mě až moc, ale bylo to krásné a já klukům z kabiny i rodině a rodičům a všem, co se na tom podíleli, za to moc děkuji.
Zmínil jste svého kamaráda Juraje Kucku, nebyla jeho účast pro vás překvapením?Že by mohl dorazit, to mě vůbec nenapadlo. My jsme spolu denně v kontaktu, ještě den před zápasem jsme spolu mluvili a on mi řekl, že jede na repre. A taky i ráno v den zápasu jsme si psali, takže já s tím, že by mohl Kuca dorazit, vůbec nepočítal. Ale moc mě to potěšilo, my jsme velcí kamarádi už od doby, co jsme se potkali ve Spartě. Já si našeho přátelství moc cením, od té doby si fakt denně voláme a píšeme.
Hodně emotivní bylo závěrečné video, na němž vám oslavný chorál zazpívalo celé mužstvo. Ani o tom jste dopředu nevěděl?
Nevěděl jsem to a doteď nechápu, jak manželka dokázala, že celé mužstvo bylo na jednom místě a jen já jediný o tom nic nevěděl… A to ještě do toho zapojila právě i Kucu… Jak to udělala, to nevím, ale udělala to chytře a bylo to skutečně moc hezké. A náš malý synek to teď doma, jak ráno vstane, už ukazuje na počítač a pouští si to kolem dokola…
V samotném zápase jste se Slováckem prohráli, nemrzelo vás to?
Samozřejmě, že jsem ten poslední zápas chtěl vyhrát, hlavně jsem si ho ale chtěl užít. Já vím, že trenéři to slovo nemají rádi, a proto jsem se celý týden chystal pečlivě, abych to na hřišti zvládl co nejlépe a nejdéle. Ono totiž není vůbec jednoduché, když jdete hrát jednou za půl roku. Ale já si to prostě chtěl užít.
Navíc se ale dá říct, že se vám osobně ten zápas povedl. Ani ty své ostré centry jste nezapomněl…
Zahrál jsem si s chutí a měl jsem z toho zápasu i dobrý pocit, ale mám-li být upřímný, jak teď už je od zápasu víc dní, já si z něj vlastně žádné momenty nevybavuji. Z jiného utkání si vždycky pár věcí pamatuji, teď ale vůbec nic. Byl to prostě jiný zápas…
Já ty vaše ostré centry zmínil záměrně, protože když jste před dvěma roky ze druhé ligy postupovali, právě z vašich centrů Ledecký nastřílel hodně ze svých gólů.
Tak na to si pamatuji, byla to tenkrát paráda a šlapalo nám to perfektně. Já těch asistencí měl snad třináct. Teď na mé pozici hraje Čola (Benjamin Čolić – pozn.) a hraje tam výborně a taky čísla má výborná, takže tam žádný důvod ke změně nebyl. Já tudíž párkrát hrál zleva, což mi taky nevadilo, mě vždycky bylo jedno, na jaký post mě trenéři dají. Jak už jsem říkal, já pro to, abych se na hřiště dostal, vždycky dělal všechno. Že jsem tam rok a půl nebyl, je věc druhá…
Tu postupovou sezonu, v níž vám to dle vašich slov šlapalo, ve své kariéře tudíž asi řadíte hodně vysoko?
Určitě. V jednom rozhovoru jsem dostal dotaz, co řadím v kariéře nejvýš, a já na to rovnou řekl, že stoprocentně tu, v níž jsme před dvěma roky postupovali do ligy. Já totiž za ten postup cítil stoprocentní zodpovědnost, protože já sám sobě slíbil, že Dynamo jako kapitán dotáhnu zpátky do první ligy. To se nám povedlo, proto řadím ten postup na roveň titulu se Spartou!
A co dva tituly se Slovanem?
Taky je řadím vysoko, ačkoli tam, kdybychom titul neudělali, by bylo hodně zle… Ale bylo to v Bratislavě fajn, hned první rok jsme se dostali do Evropské ligy, a i když jsme sice ten rok titul nezískali, ta Evropská liga to převyšovala. Nato jsme ligu vyhráli hned dvakrát po sobě a mně se tam narodila dcerka, takže na Slovan vzpomínám moc rád. Akorát můj konec tam mě mrzí, protože jsme byli domluveni na čtyři roky, jenže já se zranil a klub toho využil. I to zřejmě k fotbalu patří, mě to však mrzelo.
Vás ta zranění docela provázela celou sezonu, ne?
Je to tak, bohužel. Dá se říct, že tak čtyři roky mi ta zranění z mé kariéry ubrala.I kvůli tomu jste zřejmě svou kariéru ukončil.
Máte už jasno, co budete dělat dál?
Řešili jsme to už tak půl roku zpátky, já si začal dělat trenérské licence a jak to vypadá, budu dělat hrajícího asistenta v juniorce. A budu se snažit, abych pomohl vychovávat mladé kluky pro ligové áčko. A samozřejmě se budu snažit i udržovat ve formě, abych i na hřišti byl platný. Dělám fotbal třicet let a jsem rád, že nekončím ze dne na den.
Ale co Planá? Tam už s vámi prý do mužstva počítali?
Asi na mě Pintéři v Plané budou naštvaní (úsměv), ale jsem Budějčák a hrdý Dynamák, a dokud můžu Dynamu pomáhat alespoň tímto způsobem, tak to budu tak dělat. Hlavně, aby už nebyla žádná epidemie, vždyť ti naši mladí kluci skoro rok nehráli… Teď si to snad vynahradíme, začínáme v juniorce 22. června a máme docela dost přípravných zápasů. Chceme kluky připravit tak, abychom mohli bojovat o postup.
Dá se říct, že jste v Dynamu skončil v ligovém áčku, ale rozhodně ne s fotbalem?
Přesně tak, s fotbalem určitě nekončím. Nic mě nebolí, žádné zdravotní potíže teď nemám, což musím zaklepat, a tak se na působení v juniorce hodně těším. Ve fotbale jsem od pěti let, fotbal miluji, strašně moc hezkého jsem ve fotbale zažil a vůbec si nedovedu představit, co bych si bez fotbalu počal…
