Hned po svém příchodu na jih Čech zazářil a stal se jednou z opor týmu. Dokonce si vysloužil i nominaci do národního mužstva! Druhou sezonu však spíš promarodil, zprvu ho trápila třísla, pak si natrhl zadní zkřížený vaz. A když se po dlouhé rekonvalescenci loni v létě do ligy vrátil a v Mladé Boleslavi dokonce už dal gól, hned zápas nato proti Spartě nedohrál – natrhl si vaz ve druhém kolenu…

Právě o těchto peripetiích jsme si tudíž na soustředění v Třeboni s exteplickým tvořivým záložníkem povídali.

O vašich zdravotních potížích jsme se spolu bavili už na loňském třeboňském soustředění. Jistě jste ale tenkrát vůbec nepomyslel na to, že až si za rok tady budeme zase povídat, bude to na stejné téma…

Samozřejmě, že mě to ani ve snu nenapadlo, takový ale bohužel je fotbalový život… Mně však nezbývá nic jiného, než se zkusit vrátit zase tam, kde jsem byl. Makal jsem loni dlouho na tom, abych měl nějakou formu – a když jsem se konečně na hřiště vrátil, najednou jsem zase dole a začínám znova úplně od začátku. Ale jak říkám, tak to prostě je a já se s tím musím smířit. Nic jiného s tím nenadělám…

Jak vám bylo, když jste si uvědomil, že ta strastiplná cesta vás znovu čeká? Neměl jste chuť s tím praštit?

Člověku to nepřidá, to je jasné. Hlavně po psychické stránce. Přiznám se, že první čtyři týdny jsem neměl na fotbal nejmenší náladu. Ani v televizi, ani na stadionu či v novinách. Prostě o fotbale jsem nechtěl slyšet. Ale postupem času, jak se blížil den, kdy jsem se měl vrátit na hřiště, rázem jsem motivaci zase cítil a měl. Jakmile už člověk začne běhat a pak i kopat do míče, je to ten nejlepší impulz.

Vybavíte si ještě moment, kdy se vám zranění obnovilo?

To bylo doma proti Spartě. Předtím jsem odehrál v lize dva zápasy. Doma s Libercem a pak v Boleslavi. Zdálo se, že to bude v pořádku, jenže se Spartou už v první půli mi po jednom souboji odešlo koleno na druhé noze. Nešlo o obnovené zranění, byla to druhá noha… Od tohoto zápasu už jsem ale dál nehrál.

Jak vám v tu chvíli bylo? Byl jste hodně naštvaný?

Naštvaný? To je ještě slabé slovo… Já si totiž v tu chvíli hned uvědomil, co mě zase čeká. Jsem tu od toho, abych hrál fotbal, jenže jsem bez fotbalu byl hrozně dlouho – a teď mi hned bylo jasné, že mě to všechno zase čeká znovu. Jak jsme se tady spolu loni bavili, to bylo v lednu, a od té doby jsem tři měsíce nehrál a jenom trénoval. Příjemné to nebylo, je to velký nápor na psychiku. Věřím ale, že se dokážu zase vrátit. To je pro mne ta největší motivace.

Když jste před dvěma roky do Budějovic přicházel, rychle jste zapadl do mužstva a stal se jednou z jeho opor. Taky fanoušky jste si získal. Vzpomínáte na to hodně rád?

Samozřejmě, že na to rád myslím. Byla to krásná doba. Mne navíc to, že jsem měl za sebou tak dobrou sezonu, motivovalo k tomu, abych i v té další hrál co nejlíp. Abych ukázal, že to nebyla jen náhoda, ale že dokážu podávat stabilní výkony. Bohužel zranění mi to nedovolilo. To mě žene dál, abych se vrátil do lepších časů. A abych pomohl klukům, mužstvu i klubu.

Teď už trénujete prý naplno?

Ano, dělám to, co ostatní.

Myslíte, že byste to tedy mohl zkusit už tento víkend v Tipsportlize?

Jsme s trenérem domluveni, že ještě uvidíme. Pár dní do víkendu ještě zbývá, tak uvidíme, jak to bude vypadat.

Tipsportliga se navíc hraje na umělé trávě, což pro háklivá kolena zrovna není ideální povrch…

Samozřejmě, že ten můj návrat je o to těžší, že v této době trénujeme na umělce či v hale a běháme na betonu. Přesto jsem zatím odtrénoval všechno, a tak, pokud to koleno dovolí, nevidím v tom, že bych už o víkendu naskočil, žádný problém. Čím dřív se do zápasů zapojím, tím líp pro mne.

V čase, kdy si lidé dávají nejrůznější novoroční předsevzetí, by pro vás určitě byl největším přáním návrat k fotbalu. Jste přece jen stále ještě relativně mladý na to, abyste s fotbalem měl už skončit…

Je mi třicet let, žádný mladík tudíž už nejsem, určitě ale ještě chci nějakou dobu hrát a nějaké ty roky ve fotbale ještě prožít. To je vlastně jediné, co mě drží nad vodou. Poslední dva roky vůbec nebyly pro mne snadné, byl jsem na tom hodně špatně, ale cítil jsem, že rodina i přítelkyně jsou se mnou a že mi drží palce. To mi hodně pomohlo.