Nejpočetněji jsou Benedové aktuálně zastoupeni asi v Lišově. Jeden trénuje, další je v brance, třetí, Pavel, všechno pozorně sleduje a stačí odpovídat na naše dotazy. „Naposledy jsme hráli v Nových Hodějovicích proti novinářům,“ připomíná duel, ve kterém na trávník vyběhla populární XI Benedů.

Benedové porazili XI Jihočeských novinářů 3:1.

Pavel se přímo na organizaci zápasů nepodílí. „To dělají brácha a hodějcký Honza,“ vysvětluje.

Má-li čas, rád vyráží na zápasy lišovského áčka. „Chytá Lukáš,“ ukazuje na svého syna v brance.

„To je můj starší syn.“

Na lavičce Lišova, a zároveň také na soupisce, je dvaapadesátiletý Jiří Beneda. Je přísným koučem? Pavel říká: „Já to nedovedu posoudit.“

Pavel Beneda se také věnuje trenéřině. V Lišově vychovává fotbalovou mládež. „Já trénuju děcka, brácha chlapy,“ potvrzuje.

Dali se dohromady tak trochu po vzoru Klapzubovy jedenáctky. Legendární vydání humoristické povídky českého spisovatele Eduarda Basse doprovázely ilustrace Josefa Čapka. Jak Klapzubáci začínali?

„Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl, co s nimi, a tak z nich udělal fotbalové mužstvo…“ Přesně těmito slovy zahajuje Eduard Bass své vyprávění.

A jak to bylo u Benedů?

Kdo tradici založil?

Kdo v ní pokračuje?

Četl vůbec Pavel slavný román?

„Jako dítě jsem Klapzubovu jedenáctku samozřejmě četl,“ přikyvuje Pavel Beneda. „Měli jsme ji doma,“ říká bez sebemenšího zaváhání.

„Poprvé nás dával dohromady Honza z Hodějovic, od té doby hrajeme.“

Každá správná jedenáctka by měla mít brankáře, obránce, záložníky, útočníky.

Kolik je Benedů?

„Je nás asi patnáct,“ říká Pavel poněkud nejistě. „Možná je nás i víc, občas někdo přijde, někdo ne, někdo fotbalu už zase nemůže dát tolik, jako dával.“

A Benedové drží mezi sebou zajímavou tradici, které by se otec Klapzuba asi hodně divil.

„Chodí také ženy, máme v týmu i dámy,“ usmívá se Pavel Beneda. „Když se to posčítá, tak je nás asi kolem osmnácti.“ A z toho už se dá opravdu sestavit plnohodnotný fotbalový tým. „Jenomže nikdy se nesejdeme úplně všichni.“

Je logické, že po utkání zůstávají Benedové ještě dlouho na hřišti. Nebo spíš vedle něj. „Většinou posedíme, popovídáme, přijíždějí za námi celé rodiny, zápas je pro nás takovou sešlostí, společenskou událostí, v takové šíři se vlastně naše rodina nikde jinde než na fotbalovém stadionu nesejde.“

A o čem si myslíte, že po přátelském zápase Benedové diskutují ze všeho nejvíc?

O fotbale?

„Taky,“ přikyvuje Pavel. „Bavíme se ale o všem možném, když se lidi z rodiny sejdou, tak se vždy probere kde co,“ usmívá se Pavel.

Pavel Beneda: „Když jsme v roce 1983 hráli první zápas Benedovy XI proti staré gardě Lišova, byl jsem jako patnáctiletý nejmladším hráčem, který nastoupil do utkání. Teď je nejmladším Benedou na hřišti můj mladší syn Pavlík.“