Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Vaše působení v Olešníku se chýlí ke konci, máte namířeno do Austrálie. Za fotbalem?
Šestadvacátého srpna odlétám do Austrálie, kde mám domluveno půlroční studium na Kaplan's University v Sydney. Půjde čistě o studium angličtiny, abych se v jazyku zdokonalil. Až se vrátím, rád bych si našel práci, kde bych angličtinu využil. Zatím mám jen střední školu s maturitou a spousta zaměstnání vyžaduje znalost angličtiny na špičkové úrovni.
Samozřejmě mě mrzí kvůli klukům, že odcházím, protože se mi v Olešníku líbí, strávil jsem tam nádherný rok. Ale mám v plánu se sem vrátit, v Čechách se nikam jinam nechystám. Nebudu měnit barvy.

Zkusíte v Austrálii štěstí také v brance?
Plánuji, že budu minimálně trénovat. Možnost snad bude v univerzitním týmu. Uvidím, jaké tam budou podmínky, a třeba se naskytne příležitost někde se uchytit. Samozřejmě bych za to byl rád, ale zatím nic konkrétního nemám, prioritou je studium.

Takže kopačky si pro jistotu přibalíte s sebou?
Určitě! Kopačky a nové rukavice. Může se stát náhoda, kdo ví, třeba tam mohu dostat i smlouvu… Ale to by byla spíše pohádka.

V zahraničí působí i váš otec, že ano?

Nyní je v Emirátech. Od začátku července trénuje s Jakubem Dovalilem v Dubaji reprezentaci do 21 let.
Už jste ho stihl navštívit?
Ještě ne. Ale když před dvěma lety působil s Karlem Jarolímem v Al-Wahdě, v místních klubech, tak jsem tam byl na tři týdny. A mohu říct, že co se života týká, je úplně někde jinde. Fotbalová úroveň není taková, aby se tam čeští hráči neprosadili, ale problém je ten, že chtějí jen největší hvězdy. Táta se dokonce ptal, jak je to s gólmany, jenže na Blízkém východě zahraniční gólmany neberou; mají to striktně dáno svazem.

V létě se z vás stal hráč Olešníka. Byla jednání složitá?
Byl jsem hráčem Táborska a několik dnů před generálkou s Jankovem se podepsal přestup, protože podle nového přestupního řádu hostování už není. S ředitelem Táborska panem Samcem mám výborné vztahy. Přišel jsem do Táborska z Dynama zadarmo a pan Samec dodržel dohodu, že zadarmo mohu i odejít.

Prožil jste první sezonu v krajském přeboru, ve kterém Olešník skončil jako nováček čtvrtý. Byl to příjemný rok?
Přišel jsem po postupu, zažil s týmem rok ve vyšší soutěži a hodnotím jej velmi kladně. Za prvé se tu sešla výborná parta. Pan trenér Borový dal dohromady partu lidí, která drží pospolu, i když se třeba úplně nedaří. Věřím, že kluci i beze mne na ten první rok v soutěži úspěšně naváží. Myslím, že v horní polovině tabulky bychom mohli hrát i v této sezoně.

V generálce jste změřili síly s nováčkem divize, Jankovem. Vy jste si divizi rovněž v minulosti vyzkoušel.
Chytal jsem ve třech divizních týmech. V Táborsku v béčku, a první rok po dorostu v České Krumlově, když postoupil do divize. Udrželi jsme se díky výhře v posledním kole v Měcholupech, které tehdy postupovaly do třetí ligy. O rok později jsme s Roudným soutěž neudrželi. Dynamo mě tehdy posouvalo jeden rok tam, další rok jinam, než si mě stáhlo zpět na farmu do Strakonic. Mám i zápasy ve třetí lize z doby, kdy jsem byl ještě dorostenec. Byl jsem na lavičce v Táborsku, v Dynamu, ale nikdy jsem se nepodíval na hřiště. I tak to byla dobrá zkušenost, být s gólmany jako Zdeněk Křížek, Pavel Kučera, Michal Daněk, Michal Toma… Táborský Michal Toma je jedním z nejlepších gólmanů, jaké jsem kdy viděl. I když to tak možná nevypadá, pro mne je to velká osobnost.

Ke cti vám slouží, že jste se vrátil na trávníky po těžkém úrazu hlavy. Že jste se nebál znovu jít do brány.
Bál. Ale šel jsem.

Touha chytat byla silnější než strach?
Je to tak. Protože táta byl tehdy u reprezentace, dostal jsem se dokonce k helmě, kterou Petr Čech po jednom srazu nechal na Strahově. Měl jsem ji na jeden zápas a dva měsíce s ní trénoval. Mohu říct, že mi pomohla.

Zvykl jste si na ni?
Po těch dvou měsících jsem ji raději sundal, protože mi hrozně vadila. Překážela mi v periferním vidění. Pamatuji si, že jsme hráli na Bohemce, ve vápně byla trma vrma a já kroutil hlavou ze strany na stranu. Helma mi byla nepříjemná, ale doma ji mám dodnes vystavenou. Na památku.

Když jsem po zranění jel na první reprezentační sraz U18, hned na prvním tréninku v Písku pod panem Hřebíkem mě útočník Skalák kopl do hlavy – a já to necítil. To pro mne byla úleva. Od té chvíle jsem se už nebál.

Zranění vypadalo hodně ošklivě, v Praze jste absolvoval operaci…
Vypadal jsem opravdu hodně blbě. Stalo se to 29. srpna 2009 při utkání I. ligy dorostu v Mostě, kde se na mne byli podívat agenti, oba synové pana Nehody. Dostal jsem v té době reprezentační pozvánku na dvojzápas s Itálií. Táta byl poblíž, protože měl nějakou sledovačku do Nizozemska, ale když přijel v páté minutě, tak já už byl v sanitce! Zařizoval mi přesun do Prahy, do Střešovic. Nic příjemného.