Poprvé o sobě dal gólman Václav Suchý výrazněji vědět, když jako dorostenec, hostující v Dynamu, vytrhl v brankářské nouzi Roudnému trn z paty, a dokonce v krajském přeboru držel sérii bez obdržené branky. „Sedm set deset minut,“ zaloví brankář v paměti, vytrénované studiem vysoké školy.
Po působení na Hluboké se do Roudného úspěšně vrátil a slavil s ním postup do divize.
Další velká výzva na něj čekala v Rakousku, kde měl mezi tyčemi Rohrbachu nahradit jiného Jihočecha – Dana Kerla. Když opustil Rakousko, překvapil návratem domů, do Dolního Dukovska, s nímž na jaře postoupil do okresního přeboru.
Jak se Dolní Bukovsko těšilo na premiéru ve vyšší soutěži?
Těšili jsme se. Někdo říkal, že se tu okres hrál naposledy před pětadvaceti lety. Postup jsme pěkně oslavili! Příprava byla dost dlouhá, tak jsme se nemohli dočkat, až zase nabereme zápasový rytmus. Příprava byla kvalitní, neponechali jsme nic náhodě, ani trenéři nic nepodcenili. Ale stejně jsme se trochu báli, protože Horní Stropnice byla taky postupující. Čekali jsme, že se bude chtít udržet na vítězné vlně. Stropnice vždycky dala rychlý gól, proto jsem si myslel, že na nás vlítne. Ale začátek, prvních patnáct minut, jsme hráli fakt dobře, dali jsme vedoucí gól, který nás uklidnil, a byl to nakonec pohodový zápas. Užili jsme si ho.
Gól jste nedostal. Zachytal jste si alespoň trochu?
Jako vždycky. Už v posledních sedmi zápasech třetí třídy jsem si moc nezachytal, protože mám před sebou skvělou obranu. S kluky jsme si na sebe zvykli, takže moc práce nemám, a když něco přece jenom je, tak já nebo někdo z kluků zasáhne.
Kolik utkání v řadě jste neinkasoval?
Asi sedm. Naposledy jsme, myslím, dostali gól v Olešníku.
Právě Olešník B měl ve vaší skupině zaděláno na postup nejlépe, dlouho vedl. Nakonec ale nepostoupil a do této sezony už klub béčko vůbec nepřihlásil. Není to paradox?
Dost kluků v Olešníku znám, ptal jsem se jich, jestli chtějí postoupit. Říkali, že ne. Do poslední chvíle jsme si tím ale nemohli být jisti. Sice jsme zápas s Olešníkem B nezvládli, ale hrozně nás překvapilo, když pak prohrál s Neplachovem i Dívčicemi. Byli jsme se na ně podívat.
Jak došlo k tomu, že hájíte barvy Bukovska a nechytáte, řekněme, krajský přebor?
V minulé sezoně jsem přišel z Rohrbachu. Kvůli práci. Byl jsem jeho hráčem, ale domluvili jsme se, že když se budu vracet do Čech, tak znovu přes Bukovsko. Odchytal jsem za ně celou třetí třídu, teď začínám druhou sezonu.
Čerpáte z toho, co jste se už naučil? Předpokládám správně, že speciální brankářské tréninky nyní nemáte?
Pravda je, že mi speciální příprava hrozně chybí, protože v Rakousku jsem každý trénink pracoval s panem Mikšíčkem. Tady musím trénovat sám. S týmem chodím na hřiště jednou týdně, trénujeme dvakrát, a ještě k tomu si dělám individuální přípravu. Ale spíš proto, že mě baví, než abych musel.
Hráče před sebou nahlas dirigujete a zjevně máte respekt.
To mě naučili v Rakousku. Chytám takhle poslední dva tři roky, dřív to bylo jinak. Ten křik, to je to jediné, co mám na starosti, když chytat moc nemusím . . .Tak alespoň řvu!
Na Hluboké jste si v prvním týmu natrvalo roli jedničky nevybojoval. Jak se vám vedlo v Rohrbachu? S Kerlem, kterého jste měl nahradit, jste úplně jiné typy. Uspěl jste?
Měl jsem z toho obavy, protože Dan je úplně jiný gólman než já. Ale Václav Mikšíček mě perfektně připravil! Vlítl jsem do zápasů, protože druhý gólman odešel, další byl zraněný. Spadl jsem do vody a musel plavat. Šel jsem hodně nahoru, protože zápasy v Rakousku byly hrozně, hrozně těžké. První půlrok jsem byl jedničkou a zůstal v klubu ještě další rok. Do Rohrbachu se vrátil jeho odchovanec, který chytal třetí ligu, opravdu vynikající gólman. Když byl zraněn, chytal jsem i za áčko, ale už ne pravidelně. A s béčkem, které taky předvádělo kvalitní fotbal, jsme postoupili. Pořád jsem byl vytížen, chytal jsem jeden, někdy i dva zápasy za víkend.
Přesto jste dospěl k rozhodnutí, že angažmá ukončíte a vrátíte se domů. Proč?
Kvůli práci. Vím, že mě fotbal živit nebude. Když jsem chytal v Rakousku, dělal jsem při tom ještě školu. Chtěl jsem to zkusit. A když jsem studium skončil, musel jsem začít pracovat; naštěstí mám dobré zaměstnání v oboru stavebnictví. Jsem spokojen.
Jaké má Dolní Bukovsko ve své první sezoně v okresním přeboru cíle?
Hodně se v nich lišíme! Třeba trenéři by chtěli hrozně moc hrát nahoře, jsou ambiciózní. Máme dobré mužstvo, ale vyhrát soutěž dva roky po sobě? Myslím, že bychom mohli hrát na střed tabulky, abychom nebyli pod takovým tlakem, protože ve třetí třídě jsme pokaždé museli vyhrávat. Museli jsme šlapat, nesměla se udělat chyba. Dobře to dopadlo, dali jsme hodně gólů a málo dostali. Sezona v přeboru by mohla být o něco volnější, s klukama si chceme dobře zahrát fotbal. Hlavní bude vyhrávat doma – a venku se uvidí.
Jsou zápasy a soupeři, na které se obzvlášť těšíte?
Ve třetí třídě jsme hráli spoustu derby zápasů. V okresním přeboru nás čeká Týn, čeká nás Hluboká. To by, myslím, mohly být dobré zápasy.
Kdyby přišla nabídka do vyšší soutěže, zvažoval byste ji?
Tak nabídky jsou pořád . . . Ale slíbil jsem, že když se postoupí, zkusím i ten okres. A protože se postoupilo, nechtěl jsem odcházet jinam. O případné nabídce bych přemýšlel, ale nic neplánuji.
