Autor legendární penalty z roku 1976 si na své osobní začátky pamatuje dodnes. Žije v Nespekách. Pokud mu to čas dovolí, rád vyráží na zápasy nižších soutěží. A tým bude v Nespekách hrát divizi, béčko kope okresní přebor Benešovska. Na dotazy Deníku Panenky odpovídal přímo na hřišti v Nespekách:

Vyrážíte v sezoně na zápasy do Nespek?
Nejen sem do Nespek. Byl jsem se podívat v Benešově, tady v Nespekách jsem viděl zápasy áčka i béčka.

Baví vás fotbal v českých nižších soutěžích? Je to pro vás relax a potěšení?
Dřív jsem viděl ještě víc zápasů. Když můj syn hrál za Jevany, tak jsem se na něj jezdil dívat, vyrážel jsem na jeho zápasy. Když chvilku hrál v Červených Janovicích, tak jsem tam byl asi třikrát. Nacházím v těchto zápasech věci, které ani v první lize třeba vidět nejsou.

Lukáš Pollert ve vodáckém areálu v Českých Budějovicích
Olympijský vítěz Lukáš Pollert je v Českých Budějovicích. Proč? Víme to

Jaké?
Je jich víc. Dívám se na nižší soutěže docela rád. Někdy tam najdu větší potěšení než na ligových trávnících. Někdy vidíte krásné góly, ale také mimofotbalové věci. Strkanice, reakce diváků a hráčů. Je to příjemná změna.

Dáváte si při pohledu na fotbalisty pivo, klobásu?
Já si dával klobásu kdysi. Před zápasem. Teď už jsem od toho ustoupil. Pivečko si s kamarády samozřejmě dáme. Vždycky zavzpomínáme, popláčeme si o fotbale, trošku ho zkritizujeme.

Jste hodně kritický divák?
Normálně. Děláme to proto, že se další týden zase na fotbale sejdeme. To je právě ten nádherný pocit.

V úvodu osmdesátých let jste odešel z Prahy do Vídně. V Bohemians Praha jste skončil a hrál za Rapid…
…odcházel jsem přesně 13.1. roku 1981. V roce 1982 už jsem v Bohemce nebyl.

To si pamatujete přesně?
Půl roku přede mnou odcházel Karol Dobiaš. V té době jsme byli oba asi nejlepší hráči. Stěžejní. Paradoxní je, že když jsme odešli, tak Bohemka získala titul.

Jak si tuto shodu okolností po létech vysvětlujete?
Získala ho naprosto právem. Tenkrát byl v Bohemce velice silný kádr. V podstatě všech jedenáct hráčů bylo nominováno do národního mužstva. V té době byla Bohemka velice silná. Ten titul si zasloužila. Jsem rád. I když…

Povídejte…
…trošičku mě možná mrzí, že ten titul nemám taky. Já si ale pak spravil chuť tím, že jsem vlastně měl dva tituly s Rapidem Vídeň.

Rapid pro vás byl druhým fotbalovým domovem?
Co se týká fotbalového života, poznávání nových věcí, trénování, změny prostředí, jiné řeči, jiných lidí okolo, jiných diváků, tak to pro mě asi bylo nejkrásnější období.

Co říkáte aktuální výkonnosti týmu Bohemians?
Chodím pravidelně na všechny zápasy. Pokud můžu, tak devadesát pět procent všech zápasů vidím. Bohemka mi dělá velikou radost. Nejenom mně, ale i našim fanouškům. Je to zase paradox, že po loňské sezoně, kdy jsme se zachránili baráží, jsme najednou byli čtvrtí. Nejsem z toho Alenka, ale Panenka v říši divů.

K tomu semifinále Českého poháru…
Budeme hrát v evropských pohárech. Pro nás, pro klokany, je to moc hezké.

Poslední smeč Heleny Havelkové v šestkovém volejbalu. Teď končí i na písku
Helena Havelková skončila. Máme její poslední šestkový úder, poslední rozhovor

Kdyby tým Bohemians postoupil do finále MOL Cupu, hrál by v Ďolíčku. Kapacita stadionu je 6300. Není to na tak velký zápas málo?
Bohužel. Ale pro nás je plný dům ve Vršovicích nádhera. Když lidi přijdou, je to krása. Na finále by určitě přišli, bylo by vyprodáno. Myslím, že by zase diváci byli po dlouhé době i na topolech za brankou.

Bohemku čeká cesta na pohárový zápas do Bodo. První se odehraje 27. 7. na severu Evropy, druhý v Praze na Letné 3. 8. O 2. předkolo Evropské konferenční ligy UEFA je mezi fanoušky obrovský zájem. O cestě klokanů z Prahy do norského Bodo by možná, kdyby žil, napsal krásný příběh Ota Pavel. Zemřel před padesáti roky, setkali jste se někdy?
V Praze jsem chodil do školy a se mnou chodil také Pavel. Mám dojem, že to byl někdo, kdo byl z velmi blízkého okruhu rodiny. Dodnes alespoň žiju s tímto pocitem.

Jsou prázdniny, spousta dětí vyráží z měst do přírody. Vy aktuálně trávíte hodně času v Nespekách, to je místo, kam jste také vyrážel s rodiči na prázdniny?
Ne přímo sem do Nespek, ale o tři kilometry dál přes Sázavu. Jezdili jsme do chatové oblasti, jmenovalo se to U Pecera.

A jak se do vašeho života zapletly Nespeky?
ěl jsem tu spolužáka ze školy. Táhl mě sem nejen on, ale i fotbalové hřiště. V létě během dvouměsíčních prázdnin jsem tady trávil opravdu hodně času.

Hráli jste fotbal?
Mydlili jsme ho denně.

Maminka Karla Poborského nedávno vyprávěla, že její syn se narodil s míčem u nohy. Máte vzpomínky na dětství podobné?
O Vánocích jsem měl dva nejoblíbenější dárky. Kopací míč a hokejku. Fotbal jsme hráli jen v létě, to jsme kopali v průběhu těch příjemnějších měsíců, v zimě jsme hráli hokej. V podstatě jsme uměli všechno. Já se s míčem u nohy sice nenarodil, ale asi mi to bylo souzené, protože to pro mě byly pod stromečkem nejkrásnější dárky.

Když jsme zmínili Karla Poborského, jak vnímáte jeho legendární lob na ME 1996 do portugalské branky? Dá se tento kop porovnats vaší legendární penaltou?
Neporovnával bych to. To jsou jiné situace, které sice mohly vypadat podobně, ale vyplynuly úplně jinak. My se pochopitelně velmi dobře známe, párkrát jsme spolu hráli za staré pány. Letos mu bylo padesát, to mu závidím, že má proti mně takový krásný věk. Tu situaci v Anglii vyřešil opravdu geniálně, to tedy musím říct.

Vaše legendární penalta je úžasná, přiznávám, že ještě víc jsem vždy obdivoval vaše trestné kopy. V čem bylo jejich kouzlo?
V tréninku. Já se zase přiznám, že jsem je opravdu hodně trénoval. Intenzivně. Věnoval jsem trestným kopům spoustu času. Jako žák a dorostenec jsem byl poměrně útlý, slabý. Takový dlouhonohý. Prostě jsem neměl moc síly, takže jsem neměl ani tvrdou střelu.

Tak jste si pomáhal chytrými a šikovnými řešeními? Co nešlo silou, šlo jinak?
Musel jsem ty situace řešit kopací technikou. Tou jsem trestné kopy proměňoval. Od šestnácti do devatenácti let jsem trestňáky trénoval opravdu velmi intenzivně. Později i v rámci tréninku. A zůstával jsem na hřišti po trénincích, hráli jsme s brankáři nejrůznější soutěže. Trestné kopy, pokutové kopy… My se bavili, ale také jsme se hodně učili. To bylo docela důležité.

Říkal jste, že jste jako kluk neměl sílu, nevadilo to trenérům tehdejších mládežnických týmů?
Já si docela dobře vzpomenu na první trénink. I na první zápas. Všechno se seběhlo docela rychle. Prvním trenérem pro mě byl táta. Ještě mi ani nebylo devět let, když mě vzal do náboru na Slavii. Tam mi řekli, že jsem šikovný s míčem, ale že jsem tělesně slabý, tak až zesílím a povyrostu, tak se mám v klubu přihlásit.

Takže se z vás docela klidně mohl stát slávista?
Táta s tou odpovědí spokojený nebyl. Tak jsme jeli na Duklu. Tam jsme ale dostali úplně stejnou odpověď. Já byl tehdy docela rád, mě bavilo nejvíc kopat s klukama na ulici. Táta mě ale vzal na nejbližší stadion, který jsme měli, to byla Bohemka.

A tam už si vás nechali?
Nikomu tam nevadilo, že jsem malý a slabý. Tehdy tam trénoval pan Holeček, tatínek slavného hokejového brankáře Jiřího Holečka. Viděl, že ve mně asi něco je, tomu moje tělesné nedostatky nevadily, okamžitě říkal: „To je šikovnej kluk, zítra přineste vysvědčení. „

Vysvědčení na fotbal?
Museli jsme mu ho ukázat. „Přineste fotku, abychom ho mohli zaregistrovat.“ Já to všechno ve středu přinesl a v sobotu už jsem nastoupil k prvnímu zápasu na Tesle Žižkov.

Díky za velmi příjemné povídání. Za všechny příznivce českého i slovenského fotbalu vám z redakce Deníku přejeme hodně zdraví a třeba i další fotbalové zážitky. Jsou i aktivní?
Dá-li Bůh. Dá-li zdraví. Chuť bych na fotbal pořád měl. Hlava by chtěla, tělo už bohužel říká ne.