Osobnost Deníku

Přesně před čtyřiceti roky sahali dorostenci Igly Č. Budějovice po zlatých medailích na Přeboru tehdejšího ČSSR. Do bojů proti Slovanu Bratislava se senzačně prokousali přes ostravský Baník.  Závěrečné dva zápasy nabídly obrovské drama, na které se ani po čtyřiceti letech nezapomnělo…

V sobotu 17. června roku 1972 v 17. 30 na Střeleckém ostrově zahájil mezinárodní rozhodčí Kopcio první finálové utkání o mistra Československa v dorostu mezi mistrem Slovenska Slovanem Bratislava a mistrem České republiky, kterým se stala překvapivě Igla České Budějovice. „Stadion Dynama vypadal úplně jinak než dnes," vzpomínají aktéři velkého finále. „A praskal ve švech."
Pro hráče Igly se totiž stal Střelecký ostrov dočasným domovem. Kapacita byla naplněna do posledního místa. „Odhadujeme, že na zápas se Slovanem přišly téměř čtyři tisíce fanoušků."

Klenot slovenského fotbalu přicestoval na český jih v roli obrovského favorita. „Představitelé českého fotbalu se  obávali ostudy a blamáže," vzpomínají hráči Igly, kteří prokázali bojovné srdce.  Nováček dorostenecké ligy vyrukoval do finálového souboje bez zábran, hrdě a sebevědomě. „Nadšením, bojovností, ale určitě i fotbalovou kvalitou jsme dávali Slovanu řádnou lekci z fotbalové moderny a efektivity."  Hosté se nestačili divit. Krátce po zahájení druhého poločasu zvyšoval Jiří Malkus už na 3:0! „Diváci byli v euforii, trenéři hostů na infarkt."  Bohužel, pohádkový příběh tentokrát pohádkovou pointu nenabídl. Jiří Krauskopf, který tehdy v dresu Igly srdnatě bojoval, vzpomíná: „Čtvrt hodiny před koncem Slovan snížil, dal ještě jeden gól a v poslední minutě dokázal dokonce vyrovnat."
Závěrečné zápasy dorosteneckého Přeboru ČSSR se hrály pohárovým způsobem (doma – venku). „Všichni jsme tušili, že na Tehelném poli bude odveta hodně těžká."

Ani v Bratislavě ale Jihočeši neprodali kůži lacino.
„V úvodu jsme trefili břevno,  pak už jsme spíš bránili."

Největší hřiště v Československu bylo ideální pro rozlet kvalitních fotbalistů ze Slovanu, kteří postupně přebírali otěže zápasu. „Rozhodující bylo úsilí mnohem zkušenějších domácích hráčů, ale také výrazná snaha rozhodčího Roxera z Rožňavy,"  říká Jiří Krauskopf i s výrazným odstupem času s hořkostí v hlase. „Domácí nakonec kýžený gól dali a stali se po vítězství jedna nula mistry." Jihočeši odjížděli se stříbrem…

Až z postupem času zhodnotili, jak obrovský úspěch se jim podařilo vybojovat. „Z fotografií z předávání medailí lze z našich tváří vyčíst únavu a zklamání." Za úspěchem  byla fotbalová kvalita, ale také dobrá parta. „O náladu se staral vedoucí týmu Miroslav Musil," vzpomíná Ladislav Bernát, který u fotbalu zůstal dodneška (sportovní ředitel TJ Malše Roudné).
„Zdeněk Prokeš hrál v Bohemce a dokonce reprezentoval,  Bohouš Vojta kopal v plzeňské Škodovce, ostatní s výjimkou základní vojenské služby hráli krajský přebor nebo divizi," naznačuje  Jiří  Krauskopf, že cesty úspěšných dorostenců Igly zavedly hráče do nejrůznějších koutů Československa.