S fotbalem Jodl začínal jako kluk ve Čtyřech Dvorech, na vojně nosil dva roky dres budějovického Hraničáře a po vojně jako vyhlášený střelec zamířil do tenkrát druholigového Jablonce. Nicméně už od svých jedenadvaceti let Jodl svou bohatou kariéru spojil s budějovickým Dynamem.

„Končil jsem v Dynamu téměř ve čtyřiceti letech, přesto si stále ještě někdy myslím, že pořád jsem na hřišti,“ usmívá se Jodl, jenž se v Dynamu z útočníka přeškolil na nekompromisního stopera. „Všechno to uteklo jako voda,“ říká.

Byť má stále před očima historický postup Dynama, fotbalových mezníků si prý vybavuje víc. „Já měl obrovskou radost, když jsem v šestnácti začal hrát ve Čtyráku za chlapy s takovými fotbalisty, jako byli Franta Vápeník, Kuna či Bittner. Vrcholem však přece jen byl pětaosmdesátý rok, ve kterém jsme postoupili do ligy,“ připouští. „V Dynamu se mužstvo skládalo dlouhé roky a dočkala se až ta naše parta. Mně už bylo skoro pětatřicet, ale ti kluci kolem mě, Kotrba, Kuba, Holý, Tobiáš, Trněný, Korejčík, Andrle, Skála a další, abych na někoho nezapomněl, ti měli osmadvacet devětadvacet let, byli v tom nejlepším věku. Mužstvo prostě pro ligu dozrálo,“ vyzdvihuje.

Na svůj první zápas v lize si dodnes pamatuje. „Plný stadion, přijela sem Dukla Praha a my ještě čtvrt hodiny před koncem hráli 1:1,“ vzpomíná, že na 1:1 vyrovnával mladíček Jirka Němec a že v závěru tak moc chtěli vyhrát, až na nováčkovskou naivitu nakonec doplatili a padli 1:4…

Rád vzpomíná i na trenéra Karla Přenosila. „Nebyl to až takový stratég, o to lepší však byl psycholog. Pořád byl mezi námi v kabině a všelijaké ty myšky vychytával.“

Jméno Josefa Jodla by mohlo být synonymem pro klubovou věrnost. „V Dynamu jsem hrál v kuse skoro sedmnáct sezon,“ říká. Končil v devětatřiceti letech a prakticky rovnou se přesunul do role asistenta trenéra. Pochopitelně v Dynamu, kde dělal i vedoucího údržby a končil jako hlavní pořadatel.

„Dodnes mě mrzí, že jsem v padesáti musel do předčasného důchodu,“ svěřuje se a vysvětluje, že dostal silné astma a potom byl na operaci zad, která mu drží pohromadě jen díky čtrnácti šroubům. „Teď jsem byl na operaci kyčle a ta druhá mě ještě čeká. Prostě co mě v mládí minulo, protože žádné vážnější zranění ve fotbale jsem neměl, to na stará kolena doháním,“ směje se.

Dynamu, které ho zařadilo do Jedenáctky století a kde je i členem Síně slávy, stále drží palce a na ligu taky pravidelně chodí. „Dynamo je můj život,“ říká Josef Jodl.

A od něj to fráze určitě není.