Ačkoli Michael Žižka jak na podzim v Ostravě proti Baníku či doma proti Slavii, tak minulý víkend na Letné proti Spartě v základní sestavě prvoligového Dynama jen zaskakoval za některé z absentujících stoperů Horejše či Hunala, pokaždé svou roli zvládl kvalitně: ani s jedním z trojice největších ligových favoritů Dynamo neprohrálo, navíc jak na Bazalech, tak na Letné nedostalo ani gól.

Po bezbrankovém zápase na Spartě 27letý Michael Žižka odpovídal na otázky JčD.

Ač jste na Letné nevyhráli, zněl z vaší šatny oslavný chorál. Bod ze Sparty rovná se výhra?
Pro nás ten bod má velikou cenu. Tím spíš, že jsme předtím doma s Příbramí hráli jen 2:2, takže jsme na Spartu jeli s cílem se pokusit tu ztrátu nahradit. Řekl bych, že jsme si ten bod zasloužili. Hráli jsme dobře zezadu a Sparta měla sotva tři šance. Bod z Letné má cenu tří, jen to musíme teď doma potvrdit proti Zlínu.

Kdysi platívalo, že se venkovské kluby před cestou na Spartu třásly už někde od Průhonic, jenže tentokráte z vaší hry byla patrná i velká sebedůvěra. To už se před Spartou soupeřům kolena netřesou?
Už to neplatí, dneska v naší lize může každý porazit každého. Strach ze Sparty už je minulostí, i na Spartě už se dá bodovat.

Vy jste ve Spartě řadu let působil, byl to pro vás tudíž jiný zápas?
Určitě ten zápas pro mne měl větší náboj, protože do Budějovic jsem přišel právě ze Sparty. Ta motivace z mé strany tudíž byla asi větší než u jiných mých spoluhráčů.

Našel jste na Letné ještě hodně svých známých?
Abych řekl pravdu, z těch kluků, co tam teď působí, jich už moc neznám. Vlastně jen Matušovič a ten nastoupil na posledních devět minut. A taky kluci, s nimiž jsem hrál tady v Budějovicích, tudíž Holenda a Kladry. Jinak nikoho blíž neznám, Sparta má mužstvo už úplně obměněné.

Že byste mohl na Letné naskočit v základu, jste jistě vytušil už ve chvíli, kdy Horejš dostal čtvrtou žlutou kartu. Kdy jste se to ale dozvěděl napevno?
Už z tréninků, když jsme měli nácvik taktických situací, se dalo vytušit, kdo by měl nastoupit v základu. Člověk se už tudíž mohl na to, že by mohl do zápasu naskočit, může připravit v předstihu. Na sto procent to ale trenér sdělil až na předzápasové přípravě.

Potěšilo vás, když jste zaslechl své jméno?
Samozřejmě. Každý hráč se těší, když se jede na Spartu a on je v sestavě. Tam se každé mužstvo chce ukázat v tom nejlepším světle – a troufám si řáct, že nám se to podařilo. Každý z nás tam odvedl maximum a odměnou nám byl ten zlatý bod.

Vy stálé místo v sestavě nemáte, většinou za někoho zaskakujete. To pro fotbalistu asi není ta nejideálnější situtace.
Není to nic lehkého, nic příjemného. Musím poctivě trénovat a doufat, že ta šance zase přijde a že se mi podaří trenérovi ukázat, že se do sestavy chci prosadit. Je to těžké, když člověk třeba čtyři zápasy nehraje a pak tam naskočí, ale musím se s tím porvat.

Jenže ani trenér to nemá tak jednoduché: proč sahat do týmu, jemuž se daří? Jak říkají Angličané: „Nikdy neměň vítěznou sestavu!“
Tým šlape, to je pravda. Já taky vím, že trenér na každý zápas postaví mužstvo ve složení, které podle něj je tím nejlepším. My hráči se s tím musíme popasovat a porvat.

Vy osobně jste se s tím teď na Spartě asi porval slušně: trenér vás chválil, v novinách jste dostal vysoké známky, některá média vás měla v sestavě kola. Byl jste i vy sám se sebou spokojen?
Sám sebe já hodnotit nechci a ani nemohu. Po zápasu jsem rozhodně měl hodně dobrý pocit, ale spíše než ze svého výkonu z toho nesmírně cenného bodu, který jsme urvali. Hodnocení v médiích stejně hráč nemůže brát vážně. Důležité je, jak to vidí trenéři a jak jsme v tom zápase uspěli.

Hrát stopera na Spartě a nedostat ani gól, to ale jistě potěší…
Určitě je to pěkná vizitka, ale nejen pro nás stopery a beky, ale pro celé mužstvo. My hráli dozadu dobře jako celý tým. Nám hrozně moc pomáhali jak záložníci, tak i útočníci. To nebyla jen naše věc, nebo věc gólmana. I když Kůča chytal fantasticky. Byla to zásluha celého týmu.

Sparta měla po většinu času více ze hry, možná jste ale asi sami čekali z její strany trošku větší tlak?
My se chystali na to, že tu první půlhodinu na nás vlítnou, my budeme pod tlakem a čelit jedné standardce za druhou. Jenže žádný drtivý tlak nebyl, naopak my i drželi míč a získávali je už ve středové řadě. Ani diváci sparťanům nepomohli, ti znervózněli a nám se hrálo čím dál líp a líp.

Kdy vám v tom zápase bylo nejhůř?
Zřejmě při šanci Wilfrieda, to nás Kůča podržel. Jinak na nás ale extrémní tlak nebyl.

A co zhruba ve 30. minutě, kdy se řítil do vápna Berger a vy ho skluzem zastavil? Kdyby vás obešel, mohlo být zle…
Vedle mě Huny vystupoval na hráče, takže já musel zakřižovat. To vyplynulo z té vlastní situace, která nastala. Tam ten stoper, když je nejblíž, musí jít toho hráče atakovat. Zaplaťpánbůh, že mi to vyšlo, protože Páťa už napřahoval, a všichni dobře víme, že on vypálit dovede.

Bod ze Sparty je nesmírně cenný, nic to ale nemění na tom, že vy těm bohatým berete, ale taky byste potřebovali porážet ty kolem vás.
Třeba teď v neděli doma Zlín, že? Fakt je, že ty týmy kolem nás taky bodovaly, takže jsme si moc nepolepšili. Jak říkám, musíme to potvrdit a Zlín, ač ten tady vidí možná poslední šanci k záchraně, prostě v neděli porazit. My si nepřipouštíme, že hrajeme o záchranu, namočeni tam ale stále ještě taky jsme.

Zlín přitom před dvěma týdny na Žižkově nehrál špatně!
My se s klukama dívali a je pravda, že Zlín tam hrál moc dobře. Žižkov měl velké štěstí, že v té poslední minutě vyrovnal. Zlín měl k vítězství blíž a my se na něj musíme tak připravit, abychom nic podobného tady nedopustili. Musíme šlapat jako na Spartě, hrát směrem dopředu ještě odvážněji a dát i nějaký ten gól. Pokud se nám to povede, zřejmě už bychom byli za vodou.