Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Před rokem, kdy Roudenští v divizi akutně sháněli náhradu za Jakuba Kafku, nabídku ještě odmítl – z pracovních důvodů si dal půlroční fotbalový půst. Když se v zaměstnání aklimatizoval a znovu začal myslet na fotbal, s roudenským předsedou Šolcem si nakonec plácli, třebaže za úvahu stála i nabídka z Bavorovic.

V krajském přeboru se podle očekávání stal oporou týmu, který po sestupu přezimuje na čtvrtém místě v těsném závěsu za kandidáty postupu. Získat gólmanskou formu nazpátek mu pomáhal i otec Jaroslav, trenér brankářů na Hluboké. „Zjistil jsem totiž, že přesně nevím, kde mám tyče. A že míče, které jsem dříve chytal, mi najednou vypadávají a létají kolem ruky,“ shledal po pauze Daniel Kerl, jenž podle svých slov šest měsíců na rukavice nesáhl, a tak začal svědomitě pracovat na návratu, aby v podzimní sezoně naplnil očekávání.

Nechtěl nic podcenit, proto dokonce neváhal povolat otce do Roudného a absolvoval s ním speciální trénink. Ztracenou pohodu lákal zpět.

Povedlo se. „V Roudném se cítím spokojen. Máme mladý perspektivní manšaft a hrajeme poměrně zodpovědně dozadu, takže to není žádná divočina. Člověk samozřejmě nechce dostávat v zápase tři góly, i proto jsem se přiklonil k roudenské nabídce,“ naznačuje Daniel Kerl, jenž dal i na přítomnost kamaráda Libora Šolce, hrajícího předsedy, a Tomáše Pintéra v kádru Malše. „Navíc táta za Roudné dřív také chytával,“ doplňuje zkušený brankář.

Měli dohodu

Kdo ví, jestli by se dnes v Roudném ještě nehrála divize, kdyby Malše měla loni na jaře Kerla mezi tyčemi. „Litoval jsem toho,“ přiznává Dan Kerl, že ho sestup mrzel, ale podotýká, že tehdy byl ještě gólmanem Rohrbachu. „Měl jsem registraci v Rakousku. S prezidentem klubu jsem byl dohodnut, že do konce léta budu hráčem Rohrbachu. Kdyby se něco stalo, abych mu ještě mohl pomoci, a pak že mohu odejít, kam sám budu chtít,“ vysvětluje, proč nemohl pomoci Malši v boji o záchranu.

Oba muži gentlemanskou dohodu dodrželi, a tak se rozešli v dobrém. Dan Kerl přestoupil do Roudného a v Rohrbachu ho vystřídal jiný Jihočech – Václav Suchý.

„Strávil jsem v Rohrbachu osm let nádherného fotbalového života,“ vyznává se Kerl. „Nechtěl jsem utíkat. Mám tam spoustu přátel a jsem rád, že se tam mohu kdykoli vrátit, i když už jenom jako turista, jako kamarád,“ zakládá si na korektních vztazích.

O schod dolů

V létě už mu nic nebránilo, aby oblékl roudenský dres a naskočil do krajského přeboru.

„Naposledy jsem v něm chytal jako osmnáctiletý za Škodovku,“ vzpomíná a srovnává úroveň soutěže s rakouskou landesligou. „Je to skok dolů, o ten jeden stupeň. Ale je tu čtyři pět manšaftů, které jsou na tom velmi slušně a poperou se o postup.“

Brankář mezi ně počítá i Malši Roudné, zdůrazňuje však, že hovoří jen sám za sebe. „Já samozřejmě chci každý zápas vyhrát a postoupit. A kdybychom eventuálně skončili na prvním místě, pak by záleželo na vedení, jestli by na postup reflektovalo, anebo ne,“ prohlašuje největší roudenská posila.

I když v brance nebyl v jednom ohni, konstatuje, že si na podzim zachytal dostatečně. „Jako každý manšaft jsme se nevyvarovali některých chyb, něco na mne zbylo, ale že bych byl v permanenci a musel v zápase krýt čtyři pět gólových šancí, tak to zase ne,“ připouští s úsměvem Daniel Kerl.

Vydařený návrat

Po návratu z Rakouska se bývalý gólman Dynama B zařadil mezi krajskou brankářskou špičku. „Sám sebe hodnotit nechci,“ kroutí hlavou Daniel Kerl. „Nicméně si myslím, že gólman, který chytal deset dvanáct let divizi, je mu třiatřicet, a má tudíž nějakou zkušenost, by jednoznačně měl patřit mezi ty lepší! Bylo by alibistické říkat, že si jdu zachytat, abych něco nepokazil.“

Ve svém otci má svého rádce i kritika. Jaroslav Kerl může srovnávat syna s dalším kvalitním brankářem Janem Matouškem, na kterého dohlíží na Hluboké. „Ale my jsme typově trochu jiní, už kvůli odlišné postavě oba máme jiný styl,“ namítne Dan Kerl.

Zatímco v Roudném je nejstarší (pokud zrovna nepomáhá áčku Vogl), na každoročních srazech bývalých škodováků tradičně bývá nejmladším účastníkem silvestrovských fotbalů. „Pořád!“ oznamuje se smíchem benjamínek.

Na Sokolský ostrov ho kdysi přivedl za ruku táta, kdo jiný . . . „Trénovali mě pan Bezpalec, Farkota nebo Břečka,“ vzpomíná odchovanec budějovické Škody ČB, které zůstal věrný až do vojny. Když vejde na její bývalý stadion, cítí to, co nikde jinde. „Je to stadion v centru města, má to tady duši,“ zálibně se Kerl rozhlížel po prázdných ochozech.

„Mám to tady rád, akorát mě mrzí, že tu fotbal skončil,“ uzavírá trochu smutně.