Jak je to dlouho, co jste si naposledy zahrál krajskou soutěž?
Naposledy jsem hrál I.A třídu ještě ve Zlivi v sezoně, kdy jsme slavili postup do krajského přeboru. A to bylo tuším v roce 2003.


V Sedleci jste byl spokojen. Jak jste se vůbec do Dřítně dostal?

Já žádný přesun neplánoval, ale jednou večer mi zavolal dřítěňský předseda Karel Lukáš a pak to šlo velmi rychle. Po přípravném turnaji jsme si řekli, že bychom to mohli zkusit, a tak jsem v Dřítni. Pravdou je, že vyšší soutěž jsem si ještě chtěl zahrát, ale při práci v Praze je to složité.


Měl jste nějaký čas na to sžít se s týmem, než začala soutěž?
Stihl jsem jen pár tréninků, jeden turnaj a dva přípravné zápasy. Naštěstí mi v Dřítni vycházejí vstříc podobně, jako když jsem hrával za Sedlec. Je tu i stejně krásné hřiště a mám to vlastně i stejně daleko.


Znal jste někoho ze Dřítně už před svým příchodem?
Jihočeský fotbal sleduji, a tak samozřejmě spoustu kluků znám jako divák nebo soupeř. Ve Zlivi jsem hrával s Honzou Petrem, ale i všichni ostatní mě přijali výborně.


Je podle vašeho mezi I.A třídou a okresním přeborem hodně velký rozdíl?

Musím říct, že jsem to čekal i horší. Výhoda v Dřítni je, že hraju v útoku s Jardou Klimešem, elitním střelcem, který dostává hodně míčů, a já si mohu více odpočinout. Předtím v Sedlci šla největší část akcí přes mne, a to síly ubývají rychleji.


Jak vypadal první zápas v novém působišti?

Z naší strany to ještě nebylo úplně ideální, bylo znát, že se teprve sehráváme. Přesto jsme si vytvořili spoustu šancí a mohli jsme dát mnohem více, než tři góly. Ještě jsme neproměnili penaltu, která byla nařízena po faulu na mne. Na druhou stranu i soupeř měl příležitosti, ale náš gólman do branky nic nepustil.


Netoužil jste vzít po faulu na svou osobu míč a potrestat soupeře proměněným pokutovým kopem?

Chtěl, ale na penaltu byli určeni jiní.


Branky jste se přece jen dočkal. Gólem na 3:0 jste pečetil výhru svého celku nad Volary. Popište ho.
Byla to dost zajímavá situace, která vznikla po srážce v pokutovém území. Hostující brankář měl pocit, že byl faulován a naštvaně hodil míčem o záda jednoho mého odbíhajícího spoluhráče. Míč se k němu odrazil zpátky, ale než ho stihl opět zachytit, tak jsem mu ho vypíchl a dovezl do prázdné branky.