Zdálo se, že se vám s dorostem daří rok od roku lépe.
Ten letošní ročník byl pro nás bodově nejslabší. Získali jsme dvaačtyřicet bodů, zatímco předtím čtyřicet čtyři a čtyřicet pět.
Jenže tentokrát o záchraně Dynama prakticky nebylo pochyb . . .
Protože po podzimu jsme měli dvaadvacet bodů, a to se pak na jaře odrazilo v tom, že kluci dostávali příležitost v juniorce a manšaft dost měnil svou tvář. Někdy tomu odpovídaly výsledky – prohra 2:7 na Spartě nebo 0:5 v Mladé Boleslavi, 1:4 se Zlínem. Ale pro mne bylo nejdůležitější, aby se nehrálo o záchranu a kluci, o kterých si myslíme, že jsou k tomu, pokračovali směrem juniorka, áčko.
Když se ohlédnete, jaké byly tři roky na lavičce ligového dorostu?
Zdá se mi, že utekly rychle. Poznat manšafty z nejvyšší dorostenecké soutěže byla velká zkušenost a potvrdilo se mi, že je to dobrá liga, kde hraje řada šikovných hráčů.
O práci u dorostu hovoříme v minulém čase, protože po sezoně jste v klubu změnil pozici.
Vždy jsem si přál dělat brankáře a dostal jsem nabídku, že bych je mohl mít na starost nejen v A – týmu, ale v celém klubu. Řekl jsem si, že to je změna a další zkušenost. Co si budeme nalhávat, dělat asistenta u ligového áčka, to je posun výš, i když vést středisko mládeže je taky velká zodpovědnost. Jednal jsem s kluby o přestupech a hostováních, věnoval se Akademii Karla Poborského, kterou bych měl dělat pořád, na starost mám i E.ON Junior Cup. Takže toho je víc.
Nebude vám ale teď klasická trenéřina přece jen chybět?
Když přišly těžké chvíle, tak se mi naopak zdálo, že je té trenéřiny hodně. Až na začátky, kdy jsem dělal asi necelý rok asistenta Jirkovi Juráskovi, jsem pořád dělal hlavního a mám pocit, že se pořád učím. Mám dost prostoru, abych s brankáři pracoval, je to zase něco jiného.
Navíc jako bývalý ligový gólman máte k této práci dobré předpoklady, ne?
Přede mnou se brankářům velmi dobře věnoval Pavol Švantner, který je také zkušený, chytal tu dlouho. Chtěl bych na něj navázat. S tím, že k mládeži mám o něco blíž, protože na uplynulé tři roky se nedá jen tak zapomenout. Na některé věci se dívám jinak. Je třeba vyzkoušet si, jaké to je být na druhé straně.
Už dřív jste vedl muže, můžete tedy srovnávat: Vyžadoval post u mládeže zcela jiný přístup?
Je úplně jiný. Když jsem vedl Třeboň, měl jsem to mnohem jednodušší! Jenom jsem trénoval, zatímco u mládeže řešíte spoustu jiných věcí kolem. Za deset minut pět jsem přijel do Třeboně, v pět jsem byl na hřišti, v půl sedmé jsem měl odtrénováno a odjížděl domů. Vést dorost je náročnější. A ta zodpovědnost, když víte, že se hraje o záchranu, a pokud sestoupíte, tak spadnou další tři dorosty! U nás je jenom šest klubů v čele se Spartou, Slavií a Ostravou, které mají obsazeny všechny nejvyšší soutěže dorostu a žáků – a Dynamo je mezi nimi. Nicméně jediným měřítkem je, kolik odchovanců hraje za ligový A tým.
Kterému z nadějných hráčů, kteří vám za tři roky prošli rukama, prorokujete nejlepší budoucnost?
Nejraději bych všem, ale to není možné, proto bych ani nechtěl moc jmenovat. Takový Michal Schön hrál ve Vítkovicích o záchranu ve druhé lize a dal osm nebo devět branek, to je velký kus práce! Trénuje tu Jasanský, teď do toho přišel Bambule. Ondra Kosobud si u mne vedl taky velmi dobře. Dělal u mne kapitána, když jsme měli po podzimu čtrnáct bodů a na jaře jich uhráli jedenatřicet! To byl výborný výsledek, a ještě spojil fotbal se školou. Přál bych všem, aby se prosadili, ale úspěch ve fotbalu ovlivňuje celá řada věcí.
Vaše role coby trenéra byla jasná, co ale naučili mladí fotbalisté vás? Vycvičili vás v trpělivosti?
Taky jsem byl několikrát nepříčetný, ale zase byly chvilky, kdy jsem se s nimi krásně nasmál! Přece jen jsou to mladí lidé a některé názory mají dobré, zajímavé a úsměvné. Někdy jsem se, pravda, rozčílil, pozitivních věcí však bylo stoprocentně víc.
Pamatujete si, kdy jste se rozlítil na svůj tým nejvíc?
Přesně – v Mladé Boleslavi, kde jsme prohráli 0:5! Ne, že bych vyloženě křičel. Vždy říkám, že můžeme prohrát, v životě jsou horší prohry než ty fotbalové, ale musí to mít nějakou formu. Byl to asi nejhorší zápas, jaký jsme za mé éry s dorostem odehráli. Ani nepočítám porážku 2:7 na Spartě, v Boleslavi to bylo horší a nedá se vymlouvat na to, že s námi nebyli Pliška, Kučera nebo Bambule. S tím to nemělo nic společného.
A kdy jste naopak byl na mužstvo nejvíc pyšný a plácal své hráče po zádech?
Ono třeba porazit během týdne doma i venku Brno s jeho talenty, které vychovalo, to byl povedený kousek. Nebo na podzim výhra 4:1 doma se Spartou. Na úvod jarní části jsme hráli třikrát doma a třikrát vítězně, což taky něco znamená. Vydařených zápasů bych našel víc, u dorostu jsem prožil pěkné chvíle. Měl jsem tam štěstí na kolegy, kteří se mnou dělali v realizačním týmu. Výsledky totiž nedělají jen trenér a hráči, ale všichni lidé, kteří se kolem týmu pohybují.
