„Babička měla zahradu hned pod hřištěm, tak jsem se tam motal už jako malý kluk na hřišti,“ vzpomíná, jak přišel ze školy, že taška letěla do kouta, a rovnou pádil na hřiště.

Pamatuje si i na své první trenéry: „Jedním z nich byl i pana František Vavroch, tatínek známého budějovického právníka.“

Jako dorostence si ho vyhlédla českobudějovická Igla, která v 60. letech minulého století patřila ke špičce dorosteneckého fotbalu v kraji.

„A taky jsme v šestašedesátém kraj vyhráli a postoupili do ligy dorostu,“ říká František Tobiáš pyšně a dodává, že liga dorostu se tenkrát hrála jako předzápas před utkáním I. ligy. „Na Slavii jsme jednou hráli předzápas před derby se Spartou, a když jsme končili druhou půli, bylo v ochozech už na třicet tisíc lidí…“

Hrát před tolika diváky pro tu partu vesnických chasníků, jak sám Tobiáš o sobě a tehdejších spoluhráčích mluví, bylo velkou událostí. „Já a Jarda Vavroch jsme byli ze Včelné, Bohouš Jeremiáš z Rudolfova, Láďa Ježek z Lišova, hráli s námi hokejisti Jirka Kolar a Franta Mrázek,“ namátkou pár jmen vysype z rukávu.


Zelenobílý Meteor

V Igle Tobiáš dlouho nezůstal. Parta nadšenců se koncem 60. let v Č. Budějovicích snažila obnovit kdysi slavný zelenobílý Meteor, nad kterým si vzala patronát nově vznikající slévárna Škoda. A protože Tobiáš byl ve Škodovce zaměstnán, dostal přestup z Igly do nově vzniklého oddílu vlastně příkazem. „A hned rok nato jsme se sešli s Dynamem v divizi,“ vzpomíná.

Právě do Dynama posléze přestoupil. „Ale až po sedmi letech, které jsem ve Škodovce odehrál,“ připomíná.

V Dynamu tehdy bylo mužstvo jako hrom. „Mám tu sestavu dodnes před očima,“ tvrdí. „Brankáři Jirkal a Pitter, v obraně Havel, Melka, Jodl, já s naším Pavlem, v záloze bratři Klimešové či Ivan Novák, Milan Čadek, vpředu Láďa Novák, Kokta, Kuba a další kluci.“

Z trenérů vyzdvihuje teplického Cermana: „Ten si totiž nebral před nikým žádné servítky a městským i krajským funkcionářům dal jasně najevo, že pokud chtějí, aby se jednou hrála v kraji první liga, musí se tu začít dělat fotbal úplně jinak,“ líčí, jak se Cerman jal na Střeleckém ostrově zavádět i v dobách normalizačních prvky fotbalového profesionalismu.

„A my za Cermana v národní lize, kde tenkrát hrály Teplice, Jablonec, Kladno, Liberec, Příbram či Mladá Boleslav, skončili na třetím místě,“ vyzdvihuje.


V lize jako činovník


První ligu si František Tobiáš sice nezahrál, nicméně dočkal se jí alespoň jako funkcionář.

„Obrátil se na mě pan Čadek s tím, zda bych nechtěl dělat vedoucího mužstva,“ říká.

Dlouho se nerozmýšlel a díky tomu na vlastní kůži zažil v sezoně 1984/85 historický postup do I. ligy. „Liga se v Budějovicích nehrála nekonečných sedmatřicet let, takže to tenkrát byla opravdu obrovská sláva,“ usmívá se. „Navíc jsme se ještě probojovali až do finále Českého poháru proti Dukle Praha, která v té době patřila k našim nejslavnějším klubům. A do Třebíče, kde se finále hrálo, přijelo z Budějovic na tři tisíce fanoušků!“

Začátkem 90. let František Tobiáš zažil i druhý postup do ligy a v téže sezoně i další pohárové finále. „Vedli jsme v Teplicích s Baníkem 2:0, ale pak nás tam rozhodčí neskutečně seřezal. Uznal proti nám gól, ačkoli míč Karel Poborský vykopával půl metru před brankovou čárou, potom nám vyloučil Jardu Jindráčka a my nakonec ve finále prohráli 2:4,“ dnes už se té vzpomínce jen zasměje.

Poté si dal od fotbalu nějaký čas oddech. „Pak mě oslovili Pepík Jodl a Jirka Vlček, když dělali béčko a chtěli postoupit do třetí ligy.“ Moc se mu nechtělo, měl toho ježdění dost, ale nakonec kývl.

A jak říká, nelitoval. „Rád vzpomínám na dobu,kdy přišli k mužstvu Jarda Vavroch a Honza Popílek a my jezdili do Dubence, kde jsme se díky panu Jandovi a jeho paní cítili jako doma. Ale taky na Borku to bylo hezké,“ dodává.


Celá rodina


František Tobiáš je ze známé fotbalové rodiny. Fotbal hrával otec Tobiáš, velkou fotbalovou fanynkou dodnes je maminka. „Bude jí skoro osmdesát let, přesto chodí nejen na všechny zápasy na ligu, ale i na juniorku či na ligu dorostu,“ tvrdí František Tobiáš.

Jeho mladší bratr Pavel to dotáhl jako hráč až do I. ligy, ještě větší věhlas si však získal jako trenér. V I. lize má odtrénováno už přes tři stovky zápasů! „Párkrát jsme si zahráli s Pavlem i spolu, ale až tak často to nebylo,“ říká a dodává, že fotbal hrál i bratr Milan. „Nejvýš kopal krajský přebor v Lišově.“

Zato Františkův syn se nepotatil. „Fotbal Fandu nebaví, ale dal se aspoň na rybařinu a do ligy to taky dotáhl, i když jen do té muškařské,“ usmívá se. „Fotbal zato hráli synové bratra Pavla, třeba Kamil si v Prachaticích zahrál až druhou ligu,“ doplňuje.


Zranění


Ještě v dobách své aktivní kariéry v Dynamu se František Tobiáš vážně zranil. „Zlomil jsem si obě kosti na noze a měl v noze sedm šroubů. Sice jsem se po roce ještě na hřiště vrátil, ale přidal se meniskus a artróza obou kolenních kloubů, takže jsem prakticky v trvalém invalidním důchodu.“

Tuto neděli 27. prosince slavil František Tobiáš šedesátiny.