Současnýpředseda oddílu v Planése může od roku 1997 pyšnit titulem jihočeského Sportovce roku.Z fotbalistů pouze Karel Poborský (ten hned třikrát), Martin Vozábal a právě Ladislav Fujdiar od začátku 90. let ovládli tradiční anketu našeho listu. Lehkonohý útočník v roce 1996 skončil třetí za Bělohlavem a Hulešem – a další ročník už vyhrál!

„Bylo to příjemné,“ vzpomíná Fujdiar (45) na dobu, kdy byl na vrcholu slávy, stal se na jihu Čech sportovní celebritou, navíc u fanoušků velice oblíbenou! „Byly to krásné časy, na které se nedá zapomenout, Fotbal je pro mne dodnes všechno,“ vyznává se. Tvrdí, že nezpychl a vždy zůstal svůj. „Že bych nosil nos nahoru, to ne, bral jsem to normálně. Čím líp to šlo manšaftu, tím víc se dařilo i mně. Byli jsme dobrá parta a od toho se vše odvíjelo,“ praví skromně.

Když má říct, s kým si na hrotu útoku rozuměl nejlépe, napadnou ho jako první Seidl s Jandou. Možná ale na někoho zapomněl. „Tady bylo útočníků! Dokonce u nás byl i Standa Vlček. Vyměnilo se tu hráčů neskutečně moc!“ pokyvuje Fujdiar hlavou.

Trenérů, pod nimiž nastupoval, bylo o něco méně. „Nejvíc jsem toho v lize odehrál, myslím, pod Tobiášem. Byl tu Dejmal, a když jsem přišel, trénoval zrovna Nevrlý. Jeden čas byl na lavičce i Kotrba,“ sype z rukávu známá jména. Svého oblíbeného favorita prý mezi muži u kormidla neměl. „Každý trenér přinesl něco svého. S žádným z nich jsem neměl problémy, vycházel jsem s každým,“ tvrdí. „Samozřejmě, každý měl trochu jiné myšlení, ale tréninky byly, dá se říct, vesměs stejné,“ vybavuje si Ladislav Fujdiar metody svých někdejších koučů.

Útočník se vžil do povědomí sportovní veřejnosti zejména v Českých Budějovicích, kde ho zná snad každý, kdo má co do činění s fotbalem. Poznávají ho všude. „Určitě,“ potvrzuje s úsměvem populární Fujdži. Navíc na první pohled příliš nestárne, i když čas pádí mílovými kroky, takže omyl je vyloučen.
V lednu je to právě rok, co byl na operaci kyčelního kloubu, kvůli kterému tolik strádal. „Pro mne to byla hrozná úleva! Měl jsem velké bolesti, pajdal jsem, byla to hrůza,“ mračí se. Přesto ho to táhlo na hřiště a balonu se nechtěl vzdát do poslední chvíle. Soupeři, kteří nevěděli, jak trpí, se možná ptali, kde zůstal ten starý dobrý Fujdiar, kterého si pamatovali z Dynama. Jenže ten se na trávníku přemáhal, hrál silou vůle. „Pohyblivost chyběla,“ podotýká. „S doktorem Heldem jsme chtěli počkat s operací co nejdéle, protože přece jenom měnit kyčel v tomhle věku…“

Před Vánoci si s chutí zahrál s ostatními fotbalisty Plané v tělocvičně. „Občas si jdu s kluky na trénink zastřílet, ale běhat s tím moc nejde. Spíš tak jezdit na kole, to je pohyb, který mi nevadí,“ tvrdí.

Posmutnělým hlasem konstatuje, že s aktivní kariérou je konec. „Už hrát nebudu,“ potvrzuje a dodává, že stále patří Čtyřem Dvorům, kam zamířil, když se vracel z angažmá v Rakousku. V Plané jako hráč jen hostoval. „Odehrál jsem ještě podzim 2009. Poslední zápas byl na Včelné. Hráli jsme, myslím, 1:1. Ano! A dostali jsme gól v poslední minutě. Na podzim jsem gól nedal, ale ještě jaro předtím jsem se stal nejlepším střelcem,“ pátrá v paměti.
To je minulost. A současnost? Ladislav Fujdiar je od minulého roku prezidentem fotbalového klubu v Plané. „Impulz vyšel tady od lidí. Myslím, že mladým klukům mám co říct, ať jde o trénování, nebo taktiku,“ říká.

Je přesvědčen, že své bohaté zkušenosti může využít ku prospěchu plánského týmu, který po podzimní spanilé jízdě třetí třídou Českobudějovicka hodlá na jaře aspirovat na postup. „Někdo to dělat musí. Dlouho tu byl předsedou pan Vobořil. Bohužel, po jeho smrti museli na valné hromadě někoho zvolit. Fanoušci a lidé z klubu přišli s myšlenkou, abych byl předsedou já,“ popisuje Fujdiar.

Přiznává, že ho předtím vůbec nenapadlo, že by se měl stát fotbalovým bafuňářem. „Spíš jsem si myslel, že jednou vypomůžu jako trenér,“ vykládá. Kouče Plané Josefa Cimburka však chválí, a tak ke změnám nemá důvod. „Pepa dělá pro fotbal hodně. Má dobré tréninky a myslím, že i kluci jsou tady spokojeni.“

Ani ze strany mladých hráčů bývalý ligista Fujdiar nevyžaduje zvláštní ohledy a samozřejmě mu tykají. „Nějaký respekt tam asi je, ale oni vědí, jaký jsem, a berou mě jako kamaráda. V Plané se vytvořila velmi dobrá parta,“ těší předsedu, kterému tým dělal podzimními výkony velkou radost. A to je dobře, neboť Ladislav Fujdiar přiznává, že raději chválí, než kritizuje. „Spíš povzbudím, než abych na někoho křičel, protože fotbal je i o psychice. Vím, že jednou se daří, jednou ne. Fotbal už je takový…“

Obě jeho dcery mají vztah s fotbalisty. Je to náhoda? Otec Fujdiar se dušuje, že je k tomu nijak neponoukal, vybraly si prý samy. „Dokonce mě tím překvapily!“ směje se. A tak od té doby zaostřil na výkony Martina Jasanského v Sezimově Ústí a Ondřeje Sajtla v juniorce Dynama. Není vyloučeno, že se mu do rodiny přižení fotbalista. „Je to dost pravděpodobné,“ připouští.